|
Pátek, 29 Prosinec 1995 00:00 |
Od sklonku listopadu stanul svět na prahu nové beatlománie. S velkou odezvou v celém světě se totiž setkalo vydání první části rozsáhlé kolekce archívních snímků připomínající historii legendární rockové skupiny - The Beatles Anthology. Slavná liverpoolská čtveřice se tedy vrátila. Jak ukazují první ohlasy a čísla o prodeji, nejsou Beatles dnes už jen nostalgickou vzpomínkou pro stárnoucí fanoušky pamatující dávná léta. Pětadvacet let, které uplynuly od jejich rozpadu, je sice zařadilo do kategorie legend, ale legend velice živých, které aktivně vstupují do reality konce století.
V pondělí 20. listopadu společnosti EMI a Apple obrazně řečeno otevřely dveře do archívu legendárního studia na Abbey Road, o jehož pokladech se dlouho cosi tušilo zejména díky pirátským únikům některých skladeb. Týdny, které tomu předcházely, však byly ovšem ve znamení silných bezpečnostních opatření. Víc než půl miliónu kopií alba bylo přísně střeženo v nizozemské lisovně. Teprve v neděli, která předcházela distribučnímu pondělí, se odtud do všech stran Evropy vydalo šedesát plně naložených nákladních aut. O půlnoci z neděle na pondělí bylo možné album již zakoupit ve čtyřech prodejnách na britských ostrovech. V pondělí v pět hodin ráno ukázky z alba poprvé zazněly na rozhlasových vlnách.
Projekt vznikal v tajnosti několik let. Bezprostředním podnětem k jeho plnému spuštění se bezesporu stal značný úspěch, jenž před loňskými Vánocemi slavil komplet beatlesovských písniček z archívu BBC. První pověsti o chystané antologii však na veřejnost pronikly až letos v září.
Celkem se ve třech částech, které by měly být kompletně vydány do příštích Vánoc, objeví na sto padesát oficiálně nikdy nepublikovaných zvukových záznamů. Byly vybrány ze zhruba šesti stovek archívních nahrávek. Vstupní část kolekce jich přináší rovných šedesát, většinou z let 1958 až 1964: jsou mezi nimi první, "předbeatlsovské" nahrávky Johna Lennona, Paula McCartneye a Georga Harrisona, kteří na sklonku 50. let vystupovali pod názvem Querry Man, zkušební verze různých hitů, s nimiž si Beatles počátkem 60. let získávali popularitu, živé nahrávky z koncertů či televizních vystoupení, ale také úryvky z rozhovorů atd. Album tak podává originální obraz zákulisí, v němž se rodila sláva.
Patrně nejočekávanější částí projektu se však staly dvě "novinky" skupiny - skladby, jejichž demo verze nahrál John Lennon v roce 1977 a k nimž McCartney, Harrison a Starr po letech za pomoci nejmodernější techniky dotočili svůj doprovod. Sešli se společně ve studiu poprvé od roku 1970, kdy dokončili album Let it be. První část antologie otevírá "nová" Lennonova balada Free as a bird. Když Ringo Starr uslyšel hotovou nahrávku, zvolal prý: "Ale vždyť to zní úplně jako Beatles." Stejnou metodou byla nahrána písnička Real love, která vyjde na druhé části antologie v únoru příštího roku.
Ringo Starr se v nedávném rozhovoru svěřil, že právě práce nad "novými" písněmi přinesla trojici zbývajících Beatlů silný emocionální zážitek. "Bylo to, jako by si John odjel na prázdniny nebo si ze studia odskočil na čaj..." Mohlo k tomu ovšem dojít teprve tehdy, když Yoko Ono, partnerka Johna Lennona vydala svolení. Což pro ni bylo "nesmírně důležité rozhodnutí". Až doposud totiž odmítala jakékoli zveřejnění obou nahrávek. "Vzpomínám si, jak John vždycky říkával, že se Beatles nikdy nemohou vrátit, protože kdyby zase začali vystupovat společně, byl by svět zklamán pohledem na čtyři zchátralé starce," prohlásila Yoko Ono v listu Daily Mail. "Měla jsem také pocit, že tyto dvě nahrávky jsou soukromé, byly ostatně natočeny doma. Představa, že by si je někdo vzal a něco s nimi prováděl, mi působila fyzickou bolest. Usoudila jsem však nakonec, že by nebylo správné, kdybych stála v cestě návratu Beatles, a tak jsem ustoupila."
Producenti kolekce The Beatles Anthology předpokládají, že gigantický projekt vynese nejméně 100 miliónů liber. V této souvislosti je třeba připomenout, že Beatles jsou stále komerčně nejúspěšnější skupinou všech dob. Prodali asi miliardu nahrávek, víc než jejich odvěcí rivalové Rolling Stones. Jeden z velkých hitů Beatles, píseň Yesterday, je nejhranější skladbou na světě. Celkem byla nahrána ve více než 2500 verzích. Nejprodávanějším singlem se stala skladba I want to hold your hand, jíž se prodalo po celém světě na 13 miliónů kopií. Naopak nejhůře šla na odbyt píseň The ballad of John and Yoko, jíž se prodalo 3,5 miliónu kopií. John Lennon a Paul McCartney patří k nejúspěšnějším skladatelům našeho věku. Ve Spojených státech se na prvních příčkách hitparád objevilo celkem dvaatřicet písní Paula McCartneyho a dvacet šest skladeb Johna Lennona.
The Beatles Anthology je však projektem multimediálním. Vydání alba doprovází šestidílný televizní seriál připravený z archívních záznamů, nově natočených rozhovorů i ze záběrů z přípravy antologie. Později by se měl také objevit na videokazetách. Česká televize chystá jeho uvedení hned na počátku nového roku.
Před zbývajícími třemi členy Beatles leží dnes lákavá, ale zároveň téměř nesplnitelná nabídka - znovu spolu veřejně koncertovat. Společnost Apple jim za deset veřejných vystoupení nabízí neuvěřitelných sto miliónů dolarů. "Ještě před deseti lety by to mělo význam," říká jeden ze znalců Beatles, Charles Warner, "dnes je to marný pokus o vzkříšení nostalgie." Domnívá se, že by to mohlo znamenat konec mýtu jménem The Beatles. Mýtu, který naopak archívní kolekcí dostal nový impuls.
(mat - HN na víkend) |
|
Pátek, 29 Prosinec 1995 00:00 |
Od tragické smrti Johna Lennona, vůdčí postavy skupiny Beatles a jednoho ze symbolů "sladkých" šedesátých let, uplynulo letos 8. prosince patnáct let. Francouzský autor Pierre Merle se ve své knize Vražda Johna Lennona vrací k události tím, že se pokouší konfrontovat osudy Johna Lennona a Marka Chapmana, které se na sklonku roku 1980 tak tragicky protnuly.
V detailním záznamu Chapmanových pohybů a setkání se autor pokouší najít bezprostřední důvod, který vraha vedl ke stisknutí spouště revolveru. Dokumentárním způsobem zaznamenává okamžiky vraždy i to, co následovalo. "Chtěl jsem se proslavit. A chtěl jsem uvést ve známost Salingerovu knihu Kdo chytá v žitě," prohlásil Chapman bezprostředně po svém zatčení. Byla by to poněkud nesmyslná výpověď, kdyby zároveň nedodal: "Když tu knihu přečtete a jestliže se, jak se zdá, zajímáte o můj příběh, porozumíte ... Nachytal jsem v žitě celou svou generaci." Později vysvětlení svých důvodů formuloval slovy: "Beatles změnili svět. A já jsem změnil Beatles."
Pierra Merleho ovšem nezajímají jen události prosince 1980. Ve stručnosti shrnuje vzrušující příběh vzestupu liverpoolské skupiny i postavení Johna Lennona v ní, přibližuje jeho samostatnou lidskou a uměleckou existenci po rozpadu Beatles. Nesnaží se však budovat nový lennonovský mýtus: nezamlčuje proto posedlosti věhlasné hvězdy show bussinesu, osvětluje temná místa v Lennonově biografii, jeho sklon k autodestrukci.
Stranou však nezůstávají ani společenské, či přímo politické souvislosti Lennonovy vraždy. Merle prověřuje nejrůznější varianty a dohady, které se v souvislosti s ní objevily. Včetně možného spiknutí, které by využilo psychopatických sklonů frustrovaného Marka Chapmana.
John Lennon je po půldruhém desetiletí od předčasné smrti uznáván, ctěn, obdivován i zbožňován. Jeho hudba má své věrné posluchače a dokonce si získává i nové z generací, které přicházejí. Jeho chyby a omyly jsou pozapomenuty. Mark Chapman si stále odpykává relativně nízký trest. Z vězení by měl vyjít na sklonku roku 2000, možná na den přesně dvacet let od vraždy. Bude mu pětačtyřicet let, ale jeho život již bude nenávratně patřit do jiných časů.
Pierre Merle: Vražda Johna Lennona. Český překlad Miloslava Jansová. Vydalo Nakladatelství Svoboda, Praha 1995, v edici Skutečné příběhy. Str. 124, váz., cena: 99 Kč.
(HN na víkend) |
|
Bližší prachy, nežli pověst aneb Návrat tříčlenné čtveřice The Beatles |
 |
 |
 |
|
Úterý, 19 Prosinec 1995 00:00 |
The Beatles. Legenda, která má v Británii podobně zvonivý zvuk, jako král Artuš, Robin Hood nebo Jindřich VIII. Samotné jméno zní tak posvěceně a září takovou aurou nedotknutelnosti, že se jednomu ani nechce věřit, že je to teprve pětatřicet let, co se pozvolna začínaly psát první stránky kroniky těchto hvězd. Ba co víc - kolem mýtu téhle liverpoolské čtveřice se za čtvrt století od jejich rozpadu natropilo tolik, že samotná představa vyvolává pocit, že jde o nějaké napřirozené postavy, které se skutečností mají jen pramálo společného. Přitom nebýt onoho tragického 8. prosince 1980, kdy byl před svým bytem v New Yorku zastřelen John Lennon, byli by pravděpodobně všichni členové naživu. Nejsou už rovných patnáct let, a stejnou dobu se zdálo, že The Beatles patří na věčné časy minulosti, že se už pod touto magickou hlavičkou nemůžeme nikdy ničeho dočkat. Jenže víte jak to chodí s věčnými časy...
Free as a bird a Real love - nové písničky The Beatles! Po pětadvaceti letech! Lennon je napsal a Lennon je i zpívá! Svět opět prožívá beatlemánii, obyčejné odpadky se po celém světě prodávají po miliónech, všechny noviny píší o The Beatles na titulních stránkách a rádia si nedovolí do svých playlistů nezařadit alespoň jednu proslulou skladbu liverpoolské čtyřky denně. Lennonův vrah Mark Chapman ve své vězeňské cele poskytuje interview pro televizní společnosti a spokojeně se usmívá do kamery (je o něj zájem a doživotní trest bude pravděpodobně zmírněn - za pár let by mohl být venku), a zbylá trojice už v duchu počítá, kolik jim to všechno vynese a jestli přece jen nevzít tu nabídku na deset koncertů, za které jim slibují sto miliónů dolarů. John je mrtev a The Beatles byli vždycky čtyři, ale ty peníze, přece jen je to slušná hromádka, no ... že by? V dnešní době lze zkrátka všechno, jen nelze mít nějaké vyšší mínění o zbylé trojici Brouků a jejich vztahu k neposkvrnitelnosti své legendární minulosti.
Muzika pro všechny a navždy
The Beatles už dávno nejsou jen zosobněním šedesátých let, stigmatem mládí jedné generace a největšími hudebními průkopníky. Dnes jejich staré nahrávky neposlouchají jen rodiče, kteří si se slavnou čtveřicí prošli celou jejich kariéru, ale i jejich děti a pomalu i děti dětí. Vypisovat notoricky známou diskografii, ocenění a rekordy, které mají The Beatles na svém kontě, by bylo nošením sov do Atén. Stačí snad jen připomenout, že éra nejpopulárnější kapely všech dob trvala pouhých deset let, The Beatles za tu dobu natočili třináct alb, jejichž prodej přesáhl už v roce 1988 jednu miliardu nosičů! Z toho více než dvě třetiny se prodaly až po rozchodu kapely; když se v loňském roce na trhu objevilo raritní album Live at BBC naplněné skladbami, které The Beatles nahráli pro rozhlasové vysílání této stanice, vyneslo zbylé trojici větší sumu než jejich věčným rivalům Rolling Stones, kteří v té době po pěti letech přišli se svou zbrusu novou deskou. Písničky The Beatles jsou zkrátka nesmrtelné a nic na tom nezměnila žádná revolta, která by se je snažila vymazat z dějin populární hudby. The Beatles lze sice programově ignorovat, ale nelze je neznat. Na to jsou příliš trvalou součástí této planety.
Čtvrtstoletí čekání na návrat
John Lennon je mrtev, Paul McCartney nemůže přijít Yoko Ono na jméno (a opačně) a nikoho z bývalých The Beatles jejich mládí už příliš nezajímá (kromě peněz z věčně se prodávajících desek) - tak jsem to celou tu dobu, kdy jsem The Beatles znal, chápal, a poslouchal jejich desky, které vyšly dávno předtím, než jsem se narodil. Nikdy The Beatles neuvidím, nikdy se nebudu moci těšit na jejich nové desky, litoval jsem a záviděl rodičům. Koho by napadlo, že jednou na Silvestra zavolá McCartney Yoko, popřeje jí hezký Nový rok, trochu si s ní popovídá, zavzpomínají, za pár dní si zavolají znovu a ještě, a nakonec dá Yoko nejhezčímu beatlovi nedokončené nahrávky svého muže někdy z roku 1977 (proč je John nedodělal sám, pokud se mu zdály dost dobré k zveřejnění - čas na to ještě měl, ptám se). První překážka k návratu The Beatles byla odstraněna. McCartney už japonskou avantgardní umělkyni a příčinu rozchodu nejslavnější kapely netituloval označením pro domácí zvířectvo jako v dobách, kdy mu nechtěla dovolit komunikaci s Johnem, a co víc, natočil s ní píseň Hiroshima sky is always blue. Jako by podivnou shodou náhod začali po letech mezi sebou komunikovat všichni tři Brouci. Ale existují skutečně náhody? Určitě, rozhodně však ne v džungli showbusinessu.
Days before
Myslet si, že se The Beatles rozhodli vydat Lennonova písničková torza jen pro zkompletování sbírek jejich fanoušků, by bylo malinko scestné. Ostatně loňské předvánoční dvojalbum Live at BBC mělo být v prvé řadě průzkumníkem veřejného zájmu o raritní nahrávky dávno neexistující kapely. Výsledek předčil všechna očekávání všemocných pánů v sídle koncernu EMI. Mnohamiliónový prodej, výtečná umístění v žebříčcích, nová vlna zájmu o The Beatles - a co kdybychom teprve vydali něco dosud neslyšeného, aha?! To by byl poprask!
Nejčastěji v novinách pokládaná otázka v souvislosti s Anthology 1 zněla: Proč se zbylá trojka k něčemu takhle evidentně podvodnému nechala zlákat? Nejvýstižnější odpověď přinesl jeden britský bulvární plátek, který na dvoustraně pod portrétní fota jednotlivých členů uvedl vedle křestních jmen finanční částky, které říkají bývalým The Beatles pane (včetně peněz uložených v nemovitostech). Tak tedy - John (resp. Yoko) 220 mil. liber, George 20 mil., Ringo 10 mil. a Paul 525 mil. liber. Stačí? Vždyť o Ringových majetkových potížích se mluví už nějakou tu dobu a s Georgem a jeho kontem to taky není nejslavnější. Jediný, kdo se nemusí rozhlížet u Victoria Station po fleku ke spaní, je Paul, ale ten zas moc dobře ví, že správný a úspěšný milionář neopomine jedinou možnost, jak svůj majetek znásobit. Co na tom, že vstupenky na jeho koncerty jsou absolutně nejdražší, že jeho desky se výborně prodávají, že jako jeden ze dvou autorů skladeb Beatles pobírá nemalé peníze z prodeje broučích desek. Když je tady možnost vydělat nějakých patnáct dvacet miliónků navíc, proč po ní neskočit. K čertu s Lennonovým výrokem, že všechno, co za něco stálo, už bylo vydáno. Tohle jsi přece složil ty, Johne, a my to upravíme na tvou počest do podoby Beatles! No tak, neobracej se v tom hrobě jak kuře na grilu...
The Beatles opět ve studiu
K dotvoření Lennonovy skladby si zbylá trojice vybrala McCartneyho studio na kraji Londýna, kde s představou, že John je jenom na prázdninách, nahráli k původnímu zpěvu bicí, kytary, klavír, baskytaru a harmonium. Sám Ringo Starr prohlásil, že výsledek zní úplně jako The Beatles (ale co ty bicí, říkám já). Nahrávka opatřená klipem sestříhaným z dobových záběrů kapely se okamžitě rozletěla do celého světa a rázem se stala nejhranější skladbou na všech rádiích a televizích. Není divu, když jde o první společnou skladbu po čtvrt století. Na jaře se dočkáme pravděpodobně téhož, to až vyjde na druhém dílu antologie skladba Real love, další beatlesovská 'novinka' Johna Lennona. Do konce roku pak spatří světlo světa i zbylé pokračování a v předvánočním čase se objeví ještě souborné vydání všech tří dvojdeskových antologií. Nepochybně v luxusním balení a za luxusní cenu. Zároveň bude dán na trh desetihodinový filmový dokument o The Beatles na videu, který na jaře budou moci zhlédnout diváci po celém světě v televizi. Kšeft je přece kšeft...
Antologie číslo jedna
Kdo si pustil oné listopadové noci minutu po půlnoci televizi a naladil BBC, nemohl nebýt fascinován pohledem na několik set lidí dlouhou frontu postávající před proslulým gramoobchodem na Oxford Street. Přesně v té chvíli se totiž začala prodávat první Antologie a fanoušků, kteří ji chtěli slyšet okamžitě po vydání, bylo dost a dost. Ostatně nejlépe o tom svědčí skutečnost, že právě tento dvojkompakt se stal ve Spojených státech nejrychleji prodávanou nahrávkou všech dob. Fanoušci si jen během prvního týdne odnesli domů více než milion kusů. U nás se za stejnou dobu částka prodaných nosičů pohybovala na hranici čtyř tisíc kusů. A obdobně to vypadalo po celém světě. Jediná země, kde tuhle staronovou mánii nebrali lidi jako celonárodní událost, byla nakonec překvapivě Británie. Po počátečním zájmu se v prvních sedmi dnech neprodalo ani tolik nosičů, aby Anthology 1 mohla zabodovat na první příčce oficiální hitparády. Možná si Britové jako jedni z mála uvědomují, co se jim to hudební průmysl vůbec snaží prodat. Ostatně: komu je vlastně určen dvojkompakt raritních nahrávek The Beatles prodávaný za nemalou částku, pohybující se v našich obchodech kolem tisíce korun? Jen tomu, kdo je psychopatickým fanouškem této kapely, kdo zná všechny nahrávky do poslední noty a dokáže se projednou, maximálně podvakráte, nadchnout šílenou kvalitou dobových záznamů, rozladěnými nástroji a hráčskými a pěveckými kiksy. Jen takovýhle člověk ocení (to ještě neznamená, že bude poslouchat!) autentičnost a raritnost nehraných věcí. Nehledě na to, že minimálně prvních deset skladeb z disku jedna, pocházejících ještě z padesátých let, je pro svou historičnost takřka absolutně neposlouchatelných. Celá deska se rapidně mění v okamžiku mnohem lépe nahrané (George Martin se musel se zvukovým čištěním pořádně zapotit) My bonnie upravené do rock'n'rollové podoby, pro změnu ale s pokaženým začátkem. Zbytek skladeb už zní (na svou dobu) po technické stránce takřka dokonale. Co do obsahu, nejzajímavější jsou rané cover verze a první autorské pokusy, které se ale později už nedostaly na beatlesovské řadové desky. Takovýchto 'klenotů' je zde bohužel jen osm, navíc proložených několika krátkými útržky z rozhovorů (nijak zajímavými a ještě víc narušujícími celkovou neposlouchatelnost). Zbytek (a skoro celý druhý disk) je o skladbách, které dobře zná i nikterak zarytý broučí fanda - jenom si je můžete poslechnout v kostrbatých vokálech, rychlejších či naopak pomalejších tempech, a ne vždy s perfektním hudebním doprovodem. Jekot mladinkých dívenek v extázi ve skladbě All my loving, Lennonovo vokální selhání v Mr. Moonlight, všeobecné blbnutí v Moonlight bay, dvakrát rychlejší demoverze No reply a hlavně poprvně zaznamenaný slavný výrok o lidech na levnějších místech, kteří mohou tleskat, zatímco ti ostatní mohou chřestit šperky, jsou sice veselé věci, ale kolikrát si necháte vyprávět jeden vtip? A proč hlavně poslouchat zpětně to horší, když dobře znáte to nejlepší? Vlastnit tuhle desku kvůli tolik diskutované 'novince' Free as a bird, která před pár dny vyšla na singlu, je stejně výhodný výdaj vašich peněz, jako si jimi připalovat startku. Pakliže vám pochopitelně nejde trochu fetišisticky jen o to, aby vaše sbírka desek s výrazným The Beatles na hřbetě, byla zas o nějaký ten centimetr delší. Ono se na takový špalír cédéček se svými oblíbenci před spaním hezky kouká, hůř se to ale poslouchá. Podobných desek, naplněných pohledem do nahrávací kuchyně slavných jmen, vychází po celém světě stovky - jenže pirátsky, určených speciálně pro fandy, bez reklam, bez tendencí vydávat takovéhle paskvily za umění a bez viditelné touhy zbohatnout.
Možná, že se na dalších pokračováních dočkáme něčeho lepšího, ale zatím celý projekt aspiruje na Kyselou prdel, Nevermore a Opruz roku.
Přeji vám příjemný poslech.
P.S.: Kdy vydá EMI desku duetů Lennona a Mercuryho? Že nikdy žádný nenatočili? Ale na tom přece vůbec nezáleží...
(Honza Dědek - Rock&Pop) |
|
Aktualizováno Středa, 01 Červenec 2009 17:26 |
|
Beatles: brouci hrobaříci? |
|
|
|
|
Pátek, 15 Prosinec 1995 00:00 |
Loni ten trik vyšel. Značka Apple si vyspravila trhliny v účetnictví nasazením dvojalba Beatles "Live at the BBC" na vánoční trh. Reklama, že jde o valnou měrou dosud nevydané nahrávky, efektu napomohla. Letošní výpad, pokud měl vyjít, musel být dalekosáhlejší. Vyhrabaly se tři písně J. Lennona z konce 70. let, kdy Beatles už neexistovali, a dvě z nich se daly do rukou jeho přeživším spoluhráčům. Ti je ováleli ve svým instrumentálních a vokálních výkonech a prezentují je jako nahrávky Beatles. První píseň Free as a bird vychází na první z chystané řady antologií - The Beatles Anthology I. Vedle ní je tu pel-mel dalších 59(!) písní. I hrobové se otevírají... Paul McCartney hovoří:
S jakými pocity jste nahrávali nové písně Free as a bird a Real love? Váhali jste zprvu, nebo jste do toho po hlavě skočili?
Skočili jsme do toho po hlavě. Úplně zkraje se nám to někteří chytrolíni snažili vymluvit. Že bychom neměli... Původně, když jsem naposledy vyjížděl před pár lety na turné, jsem říkal, že máme v plánu se s Ringem a Georgem sejít a natočit pro chystanou beatlesovskou antologii nějaké nové věci. Jak se ale projekt přibližovat, byl jsem méně a méně přesvědčen o správnosti té ideje. Beatles, to byli vždycky čtyři. Teď jeden chybí. Takže mi přišlo jako skvělý nápad vzít si Johnovy nahrávky a pohrát si s nimi. Přinášelo to větší uspokojení, protože jsme přitom měli pocity, jako že John je u toho taky, že je to tedy všechno, jak má být, že jsme zase všichni spolu. Když jsme měli tohle vyřešeno, začala to být už jen radost. Byla radost znovu se sejít, oživit naše přátelství a opět spolu hrát. George ze sebe vydal všechno, když k písni Free as a bird nahrával slajdovou kytaru. Zní to nenápadně, jen jako taková bluesová líznutí, ale je to hra na doraz. To byla jedna z věcí, z níž jsem měl ohromnou radost: pýcha na to, jak kluci hrajou. George ty věci aranžoval a Ringo seděl u mixáku, culil se a říkal: "To zní úplně jak Beatles!" A tak, když už to bylo za námi, mohli jsme si říct, že se nám to povedlo. Že se nám povedlo nemožné. Nemuselo se to podařit, jsme o dost starší, lidi mohli říct, že nám to proteklo mezi prsty. Ale jsem spokojený, jak nám to šlo.
Po technické stránce to znamenalo: rozložit původní Johnovu mono nahrávku do osmačtyřicetistopé analogové podoby a posílit jeho hlas a klavír o Paulův, Georgův a Ringův vokál, o Ringovy bicí, Georgovu a Paulovu akustickou kytaru, Paulovu baskytaru, Georgovu sólovou a slajdovou kytaru a Paulův klavír, který zdvojil Johnův originál. (Ze sleeve-note Marka Lewisohna a albu The Beatles Anthology I)
Kde se tak znenadání vzaly ty tři neznámé písně?
Yoko je měla u sebe doma. Když jsem došel k závěru, že původní nápad nahrát něco ve třech není ten pravý, vzpomněl jsem si, že Yoko má nějaké Johnovy nevyužité věci. Zavolal jsem jí na Nový rok, popřál jsem jí. Byla zprvu překvapena, že vůbec volám. Já měl tehdy pohodové svátky, chtěl jsem se prostě o tu pohodu s někým podělit. Hlavně proto jsem jí zavolal. Poklábosili jsme, začali jsme si telefonovat častěji a po pár týdnech jsme se zas docela spřátelili. Zašel jsem k ní, když jsem byl v New Yorku v souvislosti s Johnovou inaugurací do Síně rock'n'rollové slávy, a ona mi přehrála ty tři písničky: Grow old with me, Free as a bird a Real love. Okamžitě jsem se zbláznil do Free as a bird: krásná melodie, silné akordy. Kdyby mi tyhle písně přehrával John, hned bych mu řekl: "Dáme se do té prostřední." I když Real love se mi líbila skoro stejně. Vzal jsem tedy pásek, požádal Yoko, aby nám dovolila na těch věcech pracovat, v Anglii jsem udělal pro kluky kopie a dali jsme se do toho. Byl jsem celý pryč ze situace, před kterou jsme se ocitli: John je mrtev, my s ním však přesto budeme moci zase hrát. Zalezli jsme všichni tři s tou kazetou do studia - s kazetou bídně nahranou, mono, jen s Johnovým zpěvem a klavírním doprovodem, s chybějícími textovými pasážemi. To na tom ale bylo to nejlepší: I když nám Yoko poslala kupu Johnových textů, žádný neseděl, takže jsme museli napsat zčásti vlastní text. A tak to šlo dál. Bylo dojemné sedět ve studiu a zase slyšet ve sluchátkách Johnův hlas. Sentiment však musel ustoupit. Zase jsme pracovali jako před lety. Jako Beatles. S Jeffem Lynnem, producentem té nahrávky, jsme museli překonat nejeden technický problém, ale nakonec jsme to dokázali.
Jak jste se vyrovnali s tím, že s vámi není John?
Než jsme začali točit, řekl jsem klukům: "Dělejme, jako že John odjel na prázdniny a zavolal nám, než odjel, a řekl - Heleďte, album už je skoro hotový, jenom tu mám ještě tuhle věc, která se mi docela líbí, ale už jsem ji nestačil dodělat. Udělejte to beze mě, věřím vám." To bylo klíčové slovo našeho scénáře: věřím vám. S ním na paměti jsme pracovali a byla radost ocitnout se zase pohromadě s klukama. Docházelo k takovým věcem ... Sedím třeba u klavíru, něco si vymýšlím a najednou se ke mně přidá Ringo na bicí a jamujeme! "Proboha," napadlo mě, "už je to přes dvacet let, co jsme něco takového dohromady dělali naposledy!" Neměli jsme o sobě vzájemně žádné pochybnosti, protože jsme jeden druhého i po tolika letech dokonale znali. Ta prázdninová klička nám posloužila i jako obrana vůči těm, kteří nám namlouvali, že bychom to neměli dělat, že bychom se neměli zahazovat s minulostí, že už je vyčpělá. Mohli jsme si dovolit být ve studiu trochu rouhaví: "Jo, je to trochu vyčpělý ... Ale takovej už je John, vždycky trochu zvetšelej," mohli jsme říkat a smát se tomu, jako by John byl jen na chvíli pryč a s jistotou, že by podobné věci říkal, kdyby teď pracoval s mou kazetou. A s lehkostí jsme vyplňovali textové mezery, věděli jsme téměř jistě, co by tam John chtěl říct. Bylo to jako vybarvování omalovánek.
Ještě v letadle musel (McCartney) myslet na to, jak Yoko překazila všechny jeho snahy setkat se s Johnem. Chtěl se jen na chvíli sejít, zakouřit si trávu a zavzpomínat na staré časy. Ale Yoko byla jako skála: "Teď není zrovna vhodná doba. Zrovna máme spoustu práce. Někdy jindy, oukej?" "Tak jo, měj se, lásko," řekl a zavěsil. "Kráva," utrousil dostatečně hlasitě, aby to na Lindině tváři vyloudilo nepatrný úsměv. (vzpomínka z roku 1980, z knihy Geoffreye Giuliana: Paul McCartney, Blackbird)
Zdá se, že beatlemánie opět ožívá a lidé na ni slyší. Podle titulu jedné z Johnových písní, kterou jste nově nahráli - Opravdová láska: v čem tkví podle vás podstata opravdové lásky, kterou lidé dodnes k Beatles pociťují?
Jedna z věcí, které byly na Beatles skvělé a na něž jsem dodnes pyšný, je, že naše písně, když se po nich rozhlédnete, hlásaly pozitivní, dobré myšlenky. Jediné, co potřebuješ, je láska, říkaly. Na všechno lze najít odpověď, nech to tak být ... tohle jsme hlásali a tato poselství jsou kladná. Nebyly to rebelantské hymny, nenabádali jsme mladé lidi, aby začali nenávidět své rodiče. Podstatné na tom je, že jsme snadno mohli hlásat nenávistné myšlenky s nadějí na úspěch, protože Beatles tu sílu a moc měli. Měli jsme nepředstavitelnou moc, mohli jsme se klidně postavit třeba za satanismus. Jenže my svou moc nezneužívali, snažili jsme se ji napřít k dobrým cílům - třeba k výzvám k míru.
V šedesátých letech napsal reverend David Norbel, kazatel v pravicovém Christian Crusade (Křesťanské tažení) Billyho Lee Hargise, ve své knize Communism, hypnotism and the Beatles (Komunismus, hypnóza a Beatles), že zmínění slavní britští zpěváci jsou ve skutečnosti agenty satanisticko-komunistického spiknutí, které chce způsobit americké mládeži škodu na jejím duševním zdraví tím, že svůj hudební rytmus přizpůsobuje srdečnímu pulsu mladistvých posluchačů. (z knihy Arthura Lyonse: Satan tě chce)
Muselo v tom však být něco víc, co spojilo čtyři kluky do téhle neopakovatelné kombinace...
Když se zaposloucháte do alba The Beatles Anthology, na úplný závěr zazní Ringova slova: "Byli jsme prostě čtyři kluci, kteří se měli rádi." Tehdy by vám to snad nikdo neřekl, ale dnes se časy změnily. Dnes se to říkat může a my jsme svým dílem přispěli k téhle změně, kdy už může kluk říct klukovi: "Mám tě rád." To se za našich časů nemohlo. Zavřeli by vás. Vypracovali jsme si svůj vztah postupně, už jen tím, že jsme byli skoro pořád spolu. A dlouho. Už v počátcích, v Hamburku, jsme spolu spávali v jedné zasviněné místnosti za záchodkem kina, kde jsme dřeli. Nebo jindy, taky už hodně dávno, jsme se jedné hodně mrazivé noci vraceli náklaďákem do Liverpoolu a vysypalo se nám přední sklo. Topení nefungovalo, byla příšerná zima, a tak jsme se poskládali jeden na druhého do takového beatlesovského sendviče. To vás naučí znát lidi, když na nich pár hodin ležíte. Věříte mi?
Pod nánosy beatlemánie, která hrozí zastínit podstatu, však zůstávají čtyři seriózní hudebníci, kterým nemálo záleželo na tom, co hrají...
Ano, podstatné na Beatles bylo to, že se vždy pokoušeli nemít beatlesovský sound. Když jste vzali skupinu The Supremes, ano, natočili výtečnou desku, tu pak ale zopakovali a i následující deska byla podobná. Byl to sound Supremes, byl to sound firmy Motown. My jsme však vědomě mířili k tomu, abychom se neopakovali. Myslím, že to má kořeny v Hamburku, kde jsme museli hrát ty nepředstavitelně dlouhé, osmihodinové koncerty. Hrajete-li osm hodin v kuse, zatoužíte aspoň po tom, abyste neopakovali pořád tytéž písničky. V samých počátcích jsme jich uměli snad jen deset, a tak jsme se různě vylhávali: "Na přání z publika zahrajeme teď Dance in the streets," oznámili jsme. A za pět minut jsme ohlásili: "Je tu opět přání, abychom zahráli Dance in the streets..." Tak jsme nafukovali náš omezený repertoár. Brzy jsme ale měli bohatší repertoár, předsevzali jsme si tedy neopakovat se. To nás ovlivnilo i později, když jsme začali nahrávat. Pokaždé jsme měli tendenci zkoušet něco nového. Vzpomínám si, že když ve studiu Abbey Road odvolal producenta George Martina telefon nebo přirozená lidská potřeba, odvázali jsme se: "Honem, zkusíme tohleto, překvapíme ho, než se vrátí..." Bylo to, jako když kocour není doma...
Je to hodně zvláštní, když o tom přemýšlíte dneska - Beatles byli hodně znudění - úspěšní, bohatí. Vypadalo to, že jim je prostě všechno jedno. Jasně že byli hodně tvůrčí, ale zdálo se, že to všechno berou jako vtip - a taky to byl. Beatles byli tak směšně populární, bylo to tak připitomělý. Oni nikdy nehráli - jen dál vydělávali tolik prachů, bylo to šílený. (Mick Jagger)
Když jste se probíral archivním materiálem, narazil jste na něco, co vás po letech překvapilo?
Především jsem se docela zděsil z toho, jak mladí jsme byli - vystupovali jsme v show Eda Sullivana a na koncertech pořádaných královskou rodinou a v době, kdy tohle všechno kulminovalo, mi bylo kolem dvaadvaceti. Bylo mi dvaadvacet, když jsem napsal Yesterday a další věci. To je šokující, když si člověk uvědomí, že jsme byli vlastně ještě děti. Byli jsme mladší, než je dnes většina mých vlastních dětí. Myslím si prostě, že jsme byli sakramentsky dobrá kapela!
Nikdy předtím ani potom, nikdy v takové míře, ničím a nikým nebyla Británie tak šťastně zahlcena jako v oněch radostných zimních měsících let 1963/64, kdy Beatles vytáhli do boje. Pokud vůbec bylo zapotřebí důkazu, podala jej britská populace, když jejích plných 40 procent naladilo v neděli 10. listopadu televizní stanici ITV, která vysílala záznam z královského představení. Ti, kdož neměli televizor, a byly jich další tři miliony, mohli poslouchat sestřih z toho večera, který téhož dne vysílala BBC. Ať v rádiu či v televizi, byli to hlavně Beatles, o koho měli všichni zájem, neboť po šest dnů mezi vystoupením a vysíláním noviny stěží psaly o něčem jiném. (Ze sleeve-note Marka Lewisohna k albu The Beatles Anthology I)
Bylo těžké vyrovnat se s projevy hysterie, která vás jako skupinu obklopovala? Jak říkával John: žít v oku uragánu?
Vybudovali jsme si svůj malý soukromý svět, k němuž patřila i spousta drobných znamení, kterými jsme se separovali od okolního světa. Fungovaly mezi námi drobné vtípky, které ostatní nevnímali. To nás drželo při zdravém rozumu. Stačilo otevřít okno hotelového pokoje - a člověk slyšel vřeštící holky. A tak jsme měli každý svou soukromou vnitřní svatyni, do níž zvenčí nic neproniklo. Takže nám mohl Ku-klux-klan hrozit, že nás odpraví, ale na nás to nedoléhalo. Dozvěděli jsme se o tom na pokoji v hotelu z teleavize, ale bylo to, jako bychom se dívali na televizi doma. Mluvil tam nějakej chlápek ve srandovní, hodně srandovní čepici. Koukali jsme na něj a připadal nám hloupej. Copak tímhle se budeme, kluci, zabejvat?
Nejvíce ze všech si na výsluní popularity, zdá se, liboval McCartney. Byl ze všech nejpřátelštější. Snažil se být užitečný a vyrovnaný, zatímco Lennon byl nepřístupný a nevyzpytatelný. Alistair Tylor vzpomíná, že když bylo jednoho z chlapců třeba pro nějakou propagační činnost, ujal se toho zpravidla dobrovolně Paul. Bezvadně upravený a vždy s uhlazeným úsměvem se diplomatický Paul brzy naučil, jak jednat s lidmi. Být jedním z Beatles pro něj nebylo tak nepohodlné jako pro ostatní tři. Přezdívka "yuppie Beatles" může znít trochu tvrdě, je však poměrně výstižná. Přinejmenším v sobě Paul měl trochu zděděného kariérismu. (z knihy Geoffreye Giuliana: Paul McCartney, Blackbird)
Uvažujete s Ringem a Georgem, že byste společně koncertovali?
Nemyslím. I když jsme dostali z Ameriky ohromnou nabídku. Stačilo by jim jen deset koncertů a suma za ně je strašlivá. Přímo nestoudná částka to je, sto milionů dolarů za deset vystoupení. Z toho hlediska by mnohý neváhal. Ale pro mě je v této chvíli vystupování v trojici nezajímavé. The Beatles, to byli vždycky čtyři. Říkají, že bychom si mohli někoho přibrat, ale to už by nebylo ono. The Beatles byli The Beatles a v okamžiku, kdy jeden schází, už to nejsou The Beatles. Čtyři jsou zkrátka čtyři... Tak jsme to chápali tehdy a tak to já chápu doposud.
(rozhovor s Paulem McCartneyem, poskytnutý exkluzivně firmou Monitor-EMI, zpracoval Roman Lipčík - Mladý svět) |
|
Yesterday po čtvrtstoletí |
|
|
|
|
Pátek, 01 Prosinec 1995 00:00 |
Trojice, která se sešla ve studiu londýnské gramofonové firmy Apple, vypadala poněkud opotřebovaně. George Harrison a Ringo Starr se posadili na pohovku a pohrávali si s videokamerami, Paul McCartney se laxně opřel o měkké polstrování. Očití svědci však přesto mluví o tom, že v místnosti zavládlo přímo nadpozemské napětí: studiem totiž prošlo cosi jako dějiny. Po 25 letech se tu připravoval comeback legendárních Beatles.
Důvod k přesvědčení, že slavná liverpoolská čtveřice spolu už nikdy zpívat nebude, byl více než reálný. V roce 1980 byl klíčový člen skupiny John Lennon v New Yorku zavražděn šíleným fanouškem, o němž jeden z Lennonových přátel dodnes s rozechvěním hovoří jako o "muži, jehož jméno nesmíme nikdy vyslovit". Rok před historickým setkáním u Apple se však zbývající Beatles sešli v McCartneyově studiu poblíž Londýna, aby dokončili starou, nehotovou Lennonovu melodii s názvem Free as a bird, Volný jako pták. Byl to krásný, melancholický písňový fragment o rodinném životě. Lennon ho napsal pro "Baladu o Johnovi a Yoko", muzikál, na němž on a jeho mnohaletá družka, Japonka Yoko Ono, pracovali těsně před Lennonovou smrtí.
Ve snaze psychicky připravit všechny zbylé členy skupiny na to, že mají dokončit píseň starou už přes patnáct let, navrhl dnes třiapadesátiletý McCartney, aby se všichni vžili do představy, že John je vlastně naživu a je jen někde pryč. "Předstírali jsme proto, že nám John zrovna volal ze Španělska a řekl: Mám tam tu jednu písničku a docela se mi líbí. Dodělejte ji za mě, věřím vám," vykládá McCartney. K dispozici měli pouze doma pořízenou nahrávku na monokazetě, ale pro všechny bylo uklidňující slyšet ze sluchátek Lennonův vysoký, místy se lámající hlas, přicházející jakoby z velké dálky. Ať už byl nyní kdekoli, zpíval.
Nálada, která se ve studiu rozhostila, byla skoro optimistická. "Bylo to jediné sezení Beatles, při kterém si mezi sebou povídali tak uvolněně, že se mi vlastně ani nechtělo začít s nahráváním," říká producent Jeff Lynne. "Vzpomínali si na všechny své staré legrácky a smáli se."
McCartney sice připouští, že mezi ním a Georgem Harrisonem zavládlo jisté napětí, když měli k Lennonově písni dopsat pár veršů - "George a já jsme se vždycky přeli o texty" - to ale rychle pominulo. Jakmile začali předstírat, že Lennon je naživu, dokázali vtipkovat i o jeho hře na piano: "To je celý John! Vždycky mimo rytmus! Nedovede prostě udržet tempo!"
Ringo k Lennonově nedokončené verzi dodal bubny, Harrison kytaru, McCartney harmonie, akustickou kytaru a nový pianový part. Když pak Ringo Starr uslyšel hotovou kontrolní nahrávku, neudržel se: "Ale vždyť to zní úplně jako Beatles!"
Na návrat čekal každý
Čekání na návrat Beatles se za čtvrt století jejich odmlky stalo jakousi mezinárodní kratochvílí. Když v roce 1970 začalo být jasné, že se skupina definitivně rozpadla, začal svět po čtveřici z Liverpoolu teprve pořádně tesknit. V sedmdesátých letech se v USA našli i tací, kdo Beatles nabízeli až 30 miliónů dolarů za jeden jediný koncert - marně. Trpkost, která mezi jednotlivými členy skupiny zůstala spolu s určitou únavou ze slávy, zbavila každého ze čtveřice chuti začít znovu. Proti byl mimo jiné Lennon, který se několikrát nahlas podivoval, jak to vůbec spolu mohou tak dlouho vydržet Rolling Stones, kteří byli v nejlepších dobách Beatles jejich jedinými potenciálními soupeři.
Pak přišel rok 1980 a po něm nekonečné soudní tahanice, při nichž vedli tři osiřelí Beatles spory se svou gramofonovou společností i navzájem mezi sebou, ve snaze dostat zpátky aspoň část práv a peněz, které v šedesátých letech tak lehkomyslně pouštěli. Jakékoli myšlence na společný návrat navíc stála v cestě vzpomínka na onoho "muže, jehož jméno nesmíme nikdy vyslovit": "Mezera po Johnovi by byla prostě příliš velká," vyjádřil se McCartney.
A přece se vrátili
Nyní, pětadvacet let po vydání poslední desky a patnáct po zavraždění Johna Lennona, se Beatles skutečně vracejí: přinejmenším v Antologii Beatles, souboru tří cédéček, z nichž první přišlo do prodeje 20. listopadu. Je na nich neméně než 125 písní, řada z nich dosud nikdy nepublikovaných, protože je skupina v dobách své největší slávy nepovažovala za dost dobré. Všechny jsou ale "kompletní" tj. nazpívané celou čtveřicí, včetně dvou nahrávek Johna Lennona, které po více než dvaceti letech odmítání dala skupině k dispozici Yoko Ono - Free as a bird a Real love - a které tři zbylí Beatles dokončili. Dosud nezveřejněné nahrávky Beatles jsou ostatně natolik ceněné, že se pirátské kopie záznamů ukrytých v archivech legendárního studia Abbey Road prodávaly až za dva či tři miliony dolarů.
19., 22. a 23. listopadu pak britská BBC a americká televizní společnost ABC na pokračování odvysílaly šestihodinový dokumentární film s Beatles. Upravená verze bude ke koupi na videu spolu s nahrávkou Lennonovy Free as a bird. Dokument zakoupila většina televizních společností na celém světě (u nás se má vysílat krátce po Novém roce).
Oba produkty navíc přišly na trh velmi příhodně v předvánočním období. Beatlemánie, která v závěru roku 1995 znovu ovládla svět, byla kromě toho přiživena i nejrůznějšími "druhotnými" produkty, od článků v nejrenomovanějších časopisech až po trička s portréty legendární čtveřice. V případě této skupiny však rafinovaného marketinku snad ani nebylo zapotřebí. Když gramofonová skupina EMI vydala loni jaksi zkusmo na cédéčku dvouhodinovou kompilaci melodií Beatles, vyšplhalo toto album na žebříčku prodávanosti v Británii okamžitě na první příčku a v USA na třetí. Milovníci Beatles prostě tvoří obrovskou armádu, jejíž řady neřídnou.
Antologie však je současně i jakýmsi "oficiálním úvodem" k Beatles pro mladší generaci, která už zaznamenala jen vzdálenou ozvěnu horečky, jíž žil svět šedesátých let. Když Ringo Starr začal koncem osmdesátých let vystupovat v dětském televizním pořadu, mladá moderátorka se ho zeptala, co že vlastně dělal, než začal působit v televizi. "Byl jsem členem hudební skupiny. Možná že jste už o ní někdy slyšela, jmenovala se Beatles." odpověděl jí tehdy dotčený Ringo.
Ale i pro ty, kdo jsou dost staří na to, aby jim jméno Beatles cosi říkalo, by se antologie mohla stát čerstvým závanem, který poněkud zdvihne prach ze skupiny, jejíž nejpopulárnější melodie jako Yesterday nebo Something in the air se postupně staly čímsi, co už je vnímáno mechanicky. Mohla by této nejslavnější skupině všech dob vrátit lidskou dimenzi.
"Než jsme byli někdo, než jsme byli Beatles, byli jsme vcelku dobrá malá skupina," říká dnes pětapadesátiletý Ringo, který, jak si vzpomíná, ve dvaceti letech považoval čtyřicátníky za roztřesené starce nad hrobem, kteří vlastně už nemají proč žít. "Skupina, která napsala spoustu dobrých písní - a také pár nepodařených. Kapela, jejíž členové se navzájem milovali i nenáviděli."
Rozpad byl bolestný
Nedostatkem emocí Beatles rozhodně netrpěli: povlovná agonie, jež předcházela oficiálnímu ohlášení konečného rozchodu, trvala bezmála osm měsíců. Trpkost, která po ní zůstala, přežívala ještě mnohem déle. Když George Harrison napsal v sedmdesátých letech svůj vlastní životopis, o duši skupiny Johnu Lennonovi se v něm nezmínil téměř ani slovem. Dokonce i po tragické smrti Johna Lennona v roce 1980 trvalo přes deset let, než se tři osiřelí Beatles - a Yoko Ono, která skupinu podle všeobecného mínění rozkmotřila - spolu opět dokázali začít normálně stýkat.
Iniciativa k prvním kontaktům vzešla od Paula McCartneyho, jediného ze zbylých členů skupiny, který po celou tu dobu dokázal vést jakžtakž "normální" život. Při prvních kontaktech se však daleko nedostal. Odmítl ho nejen zatrpklý Harrison, který si koupil venkovský zámeček a podle tvrzení svých sousedů se před ním občas producíroval v nacistické uniformě, ale i Ringo Starr, který si zjevně po léta nevěděl rady sám se sebou: po několika neúspěšných pokusech o hereckou kariéru dokázal nesporně zaskórovat pouze v jednom - v pití. "Dvacet let jsem byl neustále v lihu. Už jsem se pomalu ani neodvážil vyjít z domu. Mohlo by se mi totiž stát, že bych se třeba půl hodiny nemohl napít," říká dnes.
McCartney však v úsilí o obnovu skupiny nepolevil. Z jedné silvestrovské oslavy v Liverpoolu zkusil zavolat Lennonově družce Yoko Ono do New Yorku. Protože Yoko rovnou nezavěsila, volával jí pak častěji. Než mu však darovala své hudební dědictví po Lennonovi, musel McCartney absolvovat cestu do Canossy. Nejprve ho donutila k chvalozpěvům na Johna, který se dostal do rockové Dvorany slávy, kdežto McCartney nikoli. Pak musel spolu se svou ženou a jejím a Lennonovým synem, dvacetiletým Seanem, nazpívat ve svém vlastním studiu společně píseň Nebe nad Hirošimou je vždycky modré, kterou napsala Yoko.
Nakonec Yoko kapitulovala: "Nechtěla jsem stát v cestě návratu Beatles. Dlouho jsem ty dvě nahrávky, které John pořídil před svou smrtí, považovala za cosi osobního, co jsem teď směla slyšet už jen já, ale pak jsem pochopila, že na to nemám právo," prohlásila v rozhovoru pro jeden z londýnských listů těsně před vydáním antologie.
Nelze vyloučit, že i ona podlehla nostalgii po Beatles: "Já jsem sice Beatles nerozdělila," tvrdí, "ale teď jsem je mohla znovu svést dohromady." Dnes, ve dvaašedesáti, už je také ochotna trpělivě vysvětlovat - s tenkou cigaretou značky Capri v ústech - svou údajnou roli při rozpadu skupiny: "Ano, chodila jsem s nimi do studia, ale seděla jsem tam úplně potichu a nijak jsem je nerušila. John si totiž přál mě tam mít, a pokud bych nepřišla, nedostavil by se možná ani on, a Abbey Road a White album by tak nejspíš nikdy nevznikly."
Po urovnání cesty ke konečnému smíru však začal protestovat George Harrison. Nelíbila se mu například Lennonova Free as a bird. "Myslel si, že John už ke konci nějak skládání písní nezvládal," vysvětluje to McCartney. Dalším kamenem úrazu byl název antologie - A long and winding road (Dlouhá a klikatá cesta), který až příliš připomínal starou píseň Paula McCartneyho, jehož se Harrison snažíval dostihnout v textech. Nakonec se však úspěch dostavil: antologie i dokumentární film světlo světa spatřily.
Ne tak docela
Antologie ovšem samozřejmě nebude oním "návratem" Beatles se vším všudy, o němž fanoušci tak dlouho snili. Není právě optimální, že absolutní kontrolu nad ní i konečnou podobou dokumentárního filmu mají pouze zbylí tři členové skupiny plus Yoko Ono. Po nesčetných publikacích, které o fenoménu Beatles už vyšly, nelze v tomto případě čekat žádná šokující odhalení a samozřejmě ani žádné kritické názory. Jednotliví členové pouze glosují amatérsky natočené a dílem nikdy nevyvolané filmy ze svých cest plus nesčetné "oficiální" obrazové a zvukové záznamy.
Příznačné je, že celý šestihodinový dokumentární pořad nemá žádného vypravěče: možná už kvůli tomu, že Yoko Ono a zbylí tři Beatles by se na "neutrálním" doprovodném textu nikdy neshodli. Své si k dokumentu nemohla říci dokonce ani Lennonova první manželka Cynthie či jejich společný syn Julian, komentáře se však nakonec dobrovolně vzdala i Yoko. Na jedinečnosti to sice dokumentárnímu filmu nijak neubírá, ani on, ani antologie však nemohou vrátit zpět časy Perného dne. Nikdo ze tří osiřelých a dnes už zešedivělých Beatles by si to ostatně asi ani nepřál.
Navzdory nynější beatlemánii proto také nelze dost dobře očekávat společný koncert - mezera po Lennonovi se dá zaplnit právě tak málo jako vrátit čas. Společnost Apple zbylým třem členům nicméně předložila návrh na deset vystoupení za sto milionů dolarů, ale zatím neuspěla. "Jsem skutečně přesvědčen, že by byla chyba, kdybychom se my tři vydali na turné," tvrdí McCartney. "Ale ty peníze jsou slušné," dodává.
Je možné, že o peníze opravdu šlo až v první řadě, jak jistě podotknou někteří cynici. Jenom v letošním roce se počítá s tím, že současná beatlemánie vynese přinejmenším sto milionů dolarů. Je však také možné, že uctívaná osiřelá trojice pocítila potřebu poslední tečky, že chtěla na chvíli zastavit běh času a doříci nedořčené.
Beatles totiž vydělávají a budou vydělávat, i když se možná nyní odmlčí už navždy. Jak spočítal americký časopis Forbes, přišli si jejich někdejší soupeři Rolling Stones za posledního půldruhého roku jen v USA na 121 milionů dolarů. Beatles je však ještě o devět milionů trumfli - aniž by vstoupili do studia nebo na jeviště.
(Newsweek, Der Spiegel, Stern) |
|
Paul McCartney zazní sv. Vítem |
|
|
|
|
Úterý, 04 Květen 1993 00:00 |
Paul McCartney je pozván na Pražské jaro!
Senzační zpráva. Zvlášť pro ty, jejichž dospívání v šedesátých letech provázeli Beatles.
 
Čtyři kluci z Liverpoolu svou hudbou, která odrážela pocity generací na cestě od nevinnosti padesátých let k rozčarování přelomu šedesátých a sedmdesátých let, způsobili doslova revoluci.
Nemohla ji zbrzdit ani "hudební politika" tehdejšího režimu u nás, jeho pokusy postavit hráz v podobě socialistické populární hudby. I když se její protagonisté snažili ze všech sil a hrdel, vlnu, kterou vzedmuli Beatles nešlo zastavit.
Chtěli jsme se svým dlouhovlasým beatovým idolům podobat (a co z toho bylo problémů ve škole i doma!), jejich desky patřily mezi nejvzácnější poklady, na film Perný den, který nakonec musel být vpuštěn i do našich kin, stály hodinové fronty.
Příjezdu Beatles do Prahy jsme se tehdy nedočkali. Naději na to rozdrtily pásy ruských tanků a kulturní inkvizice, která přišla krátce po nich.
Na vrcholu své slávy se Beatles v roce 1970 rozešli. definitivní tečku za spekulacemi, že to přece nemůže být navždy, udělal šílenec, který v New Yorku namířil revolver na Johna Lennona ... Beatles jsou v Guinnessově knize rekordů zapsáni jako nejúspěšnější skupina v historii, prodali přes miliardu desek a kazet, nikdo neměl tolik hitů, které by stejně dlouho kralovaly v hitparádách.
Paul je i nejúspěšnějším postbeatlem. A údajně jediným miliardářem v showbyznysu. Od rozpadu skupiny vydal už 23 sólových LP. Letos pořádá další své světové turné a jeho filmová společnost se prý chystá natočit dokument o Beatles. Loni s gramofonovou společností EMI uzavřel v branži naprosto neobvyklou smlouvu: vyplácení honorářů - jejich výška neznámá - není časově omezeno a platí po celý Paulův život ...
U Guinnesse je veden jako nejúspěšnější skladatel. I když to nikde nerozhlašuje, neustále hledá nové možnosti hudebního projevu. Zaujali ho modernisté John Cage a Karlheinz Stockhausen, jehož Zpěv jinochů byl dlouho jeho nejoblíbenější hudební skladbou. Inspiroval se jím např. v písni A day in the life a vývoji Beatles to velice prospělo.
V roce 1991 se odvážil i do klasiky. Ke 150. výročí Liverpoolské filharmonie složil devadesátiminutový chorál Paul McCartney's Liverpool Oratorio.
To se nyní bude hrát na Pražském jaru. A Paul byl pořadateli festivalu i prezidentem republiky pozván do Prahy.
O Beatles se říkalo, že jsou "hodní hoši", protiklad "bad boys" z Rolling Stones. Pravda byla jiná. I v počátcích Beatles byly demolované koncertní sály ... James Paul McCartney zažil pití a rvačky v hamburských hospodách, měl pochybné dámské známosti. Jednou byl dokonce vypovězen z Německa, protože v opilosti zapálil svůj pokoj. Ani při experimentech Beatles s LSD nestál stranou. Ještě v roce 1980 si odseděl v Japonsku 9 dní, protože se tam pokoušel propašovat marihuanu.
Přesto je jeho odpověď na otázku, co by udělal jinak, kdyby mohl svůj život začít znovu, naprosto jednoznačná: "Nezměnil bych nic, ničeho nelituji."
Skutečnosti, že některé písně Beatles vznikly pod vlivem drog, po letech komentuje slovy: "Dnes už v tom nejedu. Ale během dospívání jsem si myslel, že se svým mozkem můžu dělat všechno. Drogy ovšem nelze glorifikovat. Znám dost lidí, kteří se ze svého drogového výletu už nevrátili. Vyskočili z okna, najednou zjistili, že nemají křídla a rozplácli se na chodníku. U Beatles to začalo s alkoholem. Dylan nás přivedl k trávě a pak přišli přátelé, kteří říkali, že LSD je opravdu skvělá věc. Brali jsme to jako zajímavý experiment."
A k životní zastávce v japonském vězení: "Kdybych udělal opravdu něco špatného, zbil dítě nebo něco podobného, cítil bych se špatně. Ale takhle ne. Zavřeli mne za něco, co v šedesátých letech bylo úplně normální."
Tohle vše je minulost: "Musel jsem se rozhodnout: mám být otcem rodiny nebo jezdit na tři noci do Londýna, střídat noční kluby, občas způsobit veřejný skandál? Rozhodl jsem se a cítím se dobře. Balady a děti. To je teď moje."
I po loňské padesátce mu zůstala klukovsky nevinná tvář, krásný hlas, jen typické dlouhé vlasy poněkud prokvetly.
Získal nyní pověst milujícího otce rodiny. Nebrání se jí, vehementně však popírá tvrzení, že domácí život je nepřítelem umění a nápadů a že v hudbě už nemá co povědět: "Jsem rád, že existují lidé, kteří neznají moji práci, ve mně vidí jenom dobrého otce rodiny. Kdo zná moji hudbu doopravdy, ví, že to není zdaleka všechno ..."
Pod vlivem své ženy Lindy se stal vegetariánem. A zapřísáhlým ochráncem zvířat. Odmítá nebezpečné dostihy (včetně těch v Liverpoolu), odpor k pokusům se zvířaty vyjádřil i ve své písni "Looking for changes". "Viděl jsem na fotografii, jak kočce otevřeli hlavu a do mozku jí dali maličký strojek. Vidíš oči toho zvířete a ptáš se: Můj bože, co to s tebou jenom dělají. Mám raději milostné a veselé písně, těžce píšu protestsongy. Ale tady mne k obrázku okamžitě napadlo: I saaw a cat with a machine in his brain. Pak přišel verš s králíkem, kterému dávají kapky do očí, aby vyzkoušeli nějaký nový šampon. Ještě bych bral, kdyby podobné experimenty sloužily záchraně dětských životů. Ale kosmetice? Lidi, co za to mohou, by asi měli vystavit stejným mukám, třeba se jim to bude líbit."
Navzdory slávě vnitřně zůstal předměstským klukem (otec prodavač bavlny a matka porodní asistentka) a ke skromnosti vede i svoje čtyři děti. Nesnáší intelektuálské tlachání. Vyznamenání od britské královny a tucty zlatých a platinových desek má prý odloženy kdesi ve skříni, dodnes nenavštívil muzeum Beatles v Liverpoolu. Motto: "Jedna z věcí, která vás může připravit o štěstí, je, že začnete být nafoukaný."
Nemá rád oficiální akce, při nichž by měl být středem zájmu.
V kuloárech se proslýchá, že kvůli tomuto postoji možná zdvořile odmítne i pozvání z Prahy a na českou premiéru svého oratoria ve Svatovítské katedrále se nedostaví ... Ale možná, že nás v duchu svého kréda přece jen znovu překvapí.
Zda přijede Paul McCartney je ve hvězdách. Na premiéře ve Svatovítské katedrále 14. května určitě nebude chybět Pražský dětský sbor. Patří totiž k účinkujícím. Příslušné partitury dětí pod vedením sbormistra prof. Čestmíra Staška nastudovaly už loni pro vystoupení v Rimini a v Benátkách.
Jméno Paula McCartneyho si většina lidí spojuje s hvězdnou érou Beatles a tím především s populární hudbou. Jaký to byl pocit, když vás z Itálie vyzvali, abyste si zazpívali v jeho Liverpoolském oratoriu?
Vynikající, protože jak s dětským sborem, tak se sborem odchovanců jsme už některé písničky Beatles zpívali, třeba Yesterday nebo Let it be. Fasinuje mne na nich způsob kompozice. Je vrcholně jednoduchá, melodie čerpá z normální tóniny, má velice jednoduché akordy, ale zkomponované tak, že celek působí fantasticky. Takže, když pozvání do Itálie přišlo, byl jsem potěšen, i když na nastudování bylo velice málo času. A moje nadšení ještě stouplo, když jsem dostal partituru a později nahrávku z premiéry oratoria v Liverpoolu. Nadšeny byly i děti ...
Oratorium jste nastudovali v opravdu rekordním čase, italský dirigent Pradella byl hned na první zkoušce v Praze nadmíru spokojen. Natolik, že další považoval za zbytečnou. Do Itálie jste odjeli, z vystoupení však nakonec sešlo ...
Pro nepořádek místního pořadatele, který nezvládl potřebné náležitosti, takže koncerty byly nakonec zrušeny.
Hořká zkušenost. Za to ovšem budete mít nyní premiéru na světoznámém Pražském jaru ...
Hned po návratu z Itálie se mne zeptali, zda jsme ochotni vystoupit na Pražském jaru. Pochopitelně, že jsem okamžitě řekl ano.
Pracujete ve sboru s dětmi. Co jim říkají Beatles? Nemají už jiné idoly? Beatles, to byla hudba mladých z šedesátých let, dnes je v módě spíše punk a jiné směry ...
Vy máte na mysli mládež všeobecně. Ovšem děti, které pět let chodí dvakrát třikrát týdně do zkoušky, to už jsou malí muzikanti. Mají poněkud jiné zázemí než jejich vrstevníci. Neokouzlí je vnější pozlátko, jak hlasitě kapela hraje či jak je oblečena, jdou za hodnotou ... A ta rozhodně u Beatles je. I proto jejich písně, byť v podání jiných interpretů, pořád žijí.
Někteří kritici říkají, že Liverpoolské oratorium je z hudebního hlediska průměrným dílem. Jaký je váš názor?
Obvykle na podobné otázky odpovídám, že hodnocení raději přenechám povolanějším odborníkům. Jako posluchač však musím potvrdit, že oratorium se nemůže nelíbit. Z pohledu hudebního pedagoga jeho hlavní klad vidím v tom, že přivede do velkých koncertních sálů posluchače, kteří v životě možná nikdy nepoznali symfonický orchestr, neslyšeli smíšený a dětský sbor či perfektní sólisty. Takže už jenom tím, že do sálů přivede lidi, kteří poznají z čeho vyrůstá hodnotná muzika, oratorium plní svoji funkci. Pokud bych ho chtěl hodnotit z hlediska co nového přináší v oblasti harmonie, kontrapunktu, stavebních technik, pak v něm opravdu není nic nového. Ale takových děl, které hudbu sice neposunuly dál, avšak získaly si publikum, je víc. V žádném případě to však není kýč. A určitě si zaslouží, aby žilo a bylo provozováno.
(František Vonderka - Signál) |
|
Do muzea Beatles nechodím |
|
|
|
|
Sobota, 27 Březen 1993 00:00 |
S Paulem McCartneyem hovoří Campino, jeden z nejznámějších německých punků ze skupiny Tote Hosen.
Jedenapadesátiletý Paul McCartney byl spolu s Johnem Lennonem autorem většiny písní Beatles. Po jejich rozpadu v roce 1970 se vydal na sólovou dráhu. Na druhém albu Ram se již objevila jeho žena Linda. S ní sestavil skupinu Wings, jejímž nejlepším albem bylo Band on the run. V osmdesátých letech vydával McCartney desky opět pouze pod svým jménem. Úspěšné bylo album Tug of war i dvě písně natočené s Michelem Jacksonem The girl is mine a Say, say, say. Nyní se vrátil do hitparád s countryovou písní Hope of deliverance. Na letočním Pražském jaru zazní jeho Liverpoolské oratorium.
Campino je zpěvákem nejznámější německé punkové skupiny Die Toten Hosen, která vznikla počátkem osmdesátých let.
Upřímně řečeno Beatles jsem dlouho nenáviděl. Můj učitel hudby mi stačil Let it be pořádně zošklivit.
"Dovedu si to představit, zřejmě je do tebe cpal horem dolem."
Později, jako punkovi, mi bylo souzeno zjistit, že jedna z mých nejoblíbenějších skupin, londýnští The Boys, jsou pouze kopií Beatles. Slyšel jsem jednou v rádiu píseň a říkal jsem si: To bude něco nového od The Boys. A moderátor pak ohlásil: "To byla píseň skupiny Beatles z roku 1965."
"Víš ještě, jak se ta píseň jmenovala?"
To už si nepamatuji. V každém případě jsem si pak nakonec nakoupil všechna elpíčka Beatles.
"Stejně je zajímavé, co může způsobit takový učitel. Jeden můj přítel, básník Adrian Mitchell, nedovoluje, aby se jeho texty používaly při vyučování. Možná by se to mělo zakázat i u Let it be."
Já jsem měl z hudební výchovy vždycky špatné známky.
"Já taky. Ve škole mě hudba nikdy nezajímala. Učitel dal na gramofon Beethovena a my jsme všichni usnuli."
Na Beatles mě nesmírně fascinovalo to, jak rychle vydávali alba a točili filmy, a přitom to všechno bylo humorné a inteligentní. Dneska gramofonový průmysl skupiny nutí, aby pokud možno vydávaly každý rok jednu LP.
"Tenkrát to bylo jiné, nikdo nemluvil o průmyslu nebo o hudebním businessu. My jsme hovořili o písních, dneska se tomu říká CD produkty. My jsme byli čtyři mladí kluci z Liverpoolu, byli jsme vtipní a přístupní všemu. Lidé v nás viděli především velmi vtipnou skupinu. Byli jsme ovšem i inteligentnější a sarkastičtější než ostatní. Za to zřejmě vděčíme poměrně dobrému školnímu vzdělání, které jsme měli já, George a John, ať už jsme si to tehdy byli ochotni přiznat, nebo ne. A v hlavě nám uvízlo leccos, i když na to naše známky ve škole nevypadaly. Chtěli jsme se s Beatles inteligentně bavit, vymýšleli jsme si triky, abychom zmátli ty, kdo s námi dělali interview. Vždycky, když pak něco takového vyšlo v novinách, dávali jsme si navzájem body. Jednou jsem třeba namluvil redaktorovi z New Musical Express, že George Harrison je bratranec Tommyho Steela. Oni to skutečně vytiskli, a George dostal deset bodů."
Říká se, že máš pořád ještě velmi silné vazby k Liverpoolu. Já tomuhle městu moc fandím. Pokud vím, vláda podnikla něco proti tamnímu hospodářskému úpadku. Co to přineslo?
"Situace se poněkud zlepšila. Před časem tam byl zahájen zahradní festival, velká turistická atrakce se Žlutou ponorkou, takový druh Disneylandu pro Liverpool. Ale ten vzestup byl pouze krátký. Na místech starých doků vyrostlo teď nekolik nových budov. Stojí tam i muzeum Beatles, ale já jsem v něm nikdy nebyl."
To je škoda, ti lidé tam by byli určitě pyšní na tvou návštěvu.
"Já vím, ale stejně tam nepůjdu."
Co si přítel zvířat McCartney myslí o tamních dostizích, Velké liverpoolské?
"Je hanba, že se konají dostihy, při nichž houfně hynou koně. Teď se právě snaží trochu zmírnit parkury a snížit překážky."
A než s tím budou hotovi, protestuješ v písni Looking for changes proti všem, kdo na tomto světě týrají zvířata.
"Tato píseň není ani tak proti dostihům, jako spíš proti experimentům na zvířatech. Na fotografii jsem viděl, jak kočce otevřeli hlavu a instalovali jí do mozku jakýsi strojek. Když tak člověk vidí oči toho zvířete, musí si položit otázku: Bože, co to s tebou jenom dělají."
Všechna čest za to, že se angažuješ ve prospěch zvířat a životního prostředí, ale jako autor písní ses těmto tématům dlouho nevěnoval. Proč?
"Není tak snadné psát protestsongy, napadjí mě spíš milostné nebo veselé písně. Pro mě je obtížné napsat hardrockovou píseň, která by také něco říkala. Ale tentokrát se mi k obrazu hned vybavil i verš: 'I saw a cat with a machine in his brain.' Slova ze mě vysloveně plynula, pak mě napadl ten verš s králíkem, jemuž kapají nějaký preparát do očí - to vše ve službách kosmetiky. Dovedl bych ještě akceptovat, kdyby tyto experimenty sloužily k záchraně života dětí. Ale ke kosmetickým účelům? K čemu? Osoby, které jsou za to odpovědné, by se měly podrobit stejnému mučení, třeba se jim to pak bude líbit."
Chodíš ještě mezi lidi, díváš se na koncerty?
"Občas. Naposledy jsem viděl Prince. Je velmi talentovaný - jenom vkládá do svých vystoupení až příliš mnoho z kabaretních prvků. Později jsem mu telegrafoval, aby hrál víc na kytaru, protože je vynikající kytarista. Bez jeho simulovaných sexuálních vložek bych se klidně obešel. To můžu mít doma lepší."
Předpokládám, že máš doma taky převážně vinylové desky. Považuji za obrovskou škodu, že cédéčka vytlačila elpíčka. Máš taky takový pocit?
"Já jsem s vinylem vyrůstal, cédéčka jsou mi doteďka cizí. A především ve vinylovém formátu pořád ještě myslím. Geoff Emerick, tehdy hlavní zvukař u Seržanta Peppera, ti potvrdí, že zvuk není na cédéčkách zdaleka tak dobrý jako na LP. My jsme u Peppera natáčeli hrozně vysoké frekvence, které lidské ucho nevnímá. Ale jsou tam, na tom elpíčku, na CD ovšem ne. A v tom je ten rozdíl. To není jenom můj názor. Elvis Costello je zrovna takový blázen do elpíček."
Mimochodem, když už mluvíš o Costellovi, ten se dostal nahoru právě díky punku. Jak ses ty stavěl k punku? Změnil se nějak v posledních letech tvůj postoj?
"Naše nejstarší dcera byla punk. Měla tenkrát dlouhé blond vlasy a chtěla si je prostě jednou dát ostříhat úplně nakrátko. Ale holič, byl to můj kamarád, nepřišel. A tak jsme ji vyholili my s Lindou. To tedy stálo za to. Měl jsem pocit, jako bych z ní udělal jeptišku. Ta nosila domů všechny punkové desky. Některé písně od The Damned se mi líbí dodnes, i Sex Pistols měli pěkné desky. Punk se postaral o čerstvý vítr - jako uragán, který oláme ztrouchnivělé větve."
Jako teenager jsem si nikdy nedovedl představit nic pod tím, když mi někdo řekl, že nějaká píseň vznikla pod vlivem LSD. Dneska jsem o pár zkušeností bohatší a vidím to jinak. Myslím, že bys měl absolvovat nějakou tu zkušenost s LSD - pod lékařským dohledem. Co myslíš?
"Dneska už o nic takového nestojím. Ale jako dospívající mladík jsem si myslíval, že si se svým mozkem můžu dělat cokoli. Drogy bych ovšem neglorifikoval. Znám lidi, kteří se z takové zkušenosti už neprobrali - vyskočili třeba z okna a teprve ve vzduchu zjistili, že nemají křídla. U Beatles to začalo alkoholem a různými legálními ztřeštěnostmi. Dylan nás naučil na marihuanu a pak přišli lidi, kteří tvrdili, že LSD je skutečně fantastická. Považoval jsem to za určitý experiment."
Spousta nových písní vychází dnes z Lennona a McCartneyho. Z čeho čerpáš svou inspiraci ty?
"Nejvíc na mě tenkrát zapůsobily rané hvězdy rock'n'rollu jako Elvis, Little Richard nebo Buddy Holly, a z toho čerpám dodnes, pořád ještě se k těm začátkům vracím."
O nových trendech, k jakým patří Tekkno, valné mínění nemáš?
"Nechtěl jsem psát žádné taneční písně, ale rozhodně si uvědomuji půvab této hudby. Když jdu s dětmi na diskotéku nebo na nějaký večírek, vidím ta propocená těla a světelné efekty - opravdu to má něco do sebe. A nedávno jsem zkoušel něco s Youthem, bývalým basovým kytaristou Killing Joke. Přišel za mnou do studia a já jsem navrhl, abychom prostě to, co jsem napsal pro buben a kytaru, dali do počítače. Pak jsme z toho ovšem použili jenom jednu řádku."
Cédéčko natočené live na tvém posledním turné tvořily z padesáti procent písně Beatles. Zjevně jsi uzavřel mír s minulostí.
"Ptal jsem se sám sebe, co by lidé chtěli slyšet, když přijdou na můj koncert. Let it be a Fool on the hill jsou pořád ještě důležité. Ale v létech po našem rozchodu jsem je nemohl hrát, po všech těch hádkách to pro mě bylo příliš bolestné. Bylo by to stejné, jako kdybych musel hrát hudbu své bývalé ženy. Help však už nebudu hrát nikdy, John a já jsme tuhle píseň napsali sice společně, ale přesto je spíš jeho."
V 70. letech k tobě vzhlížel ještě třeba i Mick Jagger. Dneska už tě překonal, Stones jsou největší rockovou skupinou na světě ...
"... o tom by se dalo debatovat."
Možná ano. Ale neříkáš si někdy, jaké by to asi tak bylo, kdybyste i vy zůstali pohromadě takhle dlouho?
"To je jako dvousečný meč. Jsem na jedné straně rád, že Beatles nezůstali spolu. Máme jaksi deanovské vzpomínky - byli jsme mladí a krásní, to trvalo deset let, pak jsme se poděkovali a rozloučili a šli jsme dělat každý něco jiného. Ale Stones jsou a byli dobrými přáteli. Když jsme začínali, byli jsme my i oni součástí nádherné scény. Mezi námi nebyla rivalita, elpíčka jsme si načasovali tak, abychom se navzájem neblokovali. A zajímavé je, jak silně jsme Stones ovlivnili. Vydali jsme Sgt. Peppera, Stones pak přišli se Their satanic majesty request. Měli jsme hodně společného, vycházeli jsme ze stejných základů."
Takže nebudeš pociťovat žádnou hořkost, až Rolling Stones oslaví záhy zvláštním turné 30 let své existence?
"Mám smíšené pocity. Musím přiznat, že se mi líbí Satisfaction a Jumping Jack flash, víc než všechno, co přišlo pak."
Kdybys mohl ještě jednou začít znovu, od začátku, udělal bys ve svém životě něco jinak?
"Nic bych nezměnil, ničeho nelituji."
(Přeložila Emilie Harantová - Víkend) |
|
Pátek, 25 Září 1992 00:00 |
Motto: "Vždycky jsem byl rebel, ale stál jsem o to, aby mě přijímali nejen jako potrhlýho muzikanta ... ale nemůžu být něco, co nejsem."
Cynthia (první žena): Byl klackovitý, plný života, můj typ to nebyl. Ale přitahovala mě ta jeho záhadná povaha. Byl frajírek, chodil bez brýlí s kytarou přes rameno. Zabil by vás pohledem.
Lennon o rock'n'rollu: Netušil jsem, že muzika bude můj život, dokud to všechno nezměnil rock'n'roll. V Liverpoolu jsme chodili na filmy s Elvisem. Všichni čekali jen na něj a já taky. Když se objevil na plátně, řvali jsme. Mysleli jsme si: to je príma džob.
Brian Epstein o Beatles: Hned mě nadchla jejich muzika. I ten smysl pro humor. A když jsem je poznal osobně, měl jsem jasno. Tak to všechno začalo. Trvalo osm měsíců, než jsme se propracovali do studia. První deska byla Love me do.
Lennon o písních Beatles: Ptají se: Proč zaznamenáváš svůj život jako do deníku? Vlastně písničky, desky a filmy Beatles byly takové deníky. Ale žili jsme v temnotách. Až s Yoko jsme všechno vynesli na světlo.
Lennon o písni Help: Celá ta věc s Beatles se vymykala chápání. Jedl jsem a pil jako prase. Podvědomě jsem volal o pomoc.
Lennon o prvenství: Jako Beatle jsem si myslel, že jsme nejlepší na světě, věřili jsme tomu, a proto jsme takoví byli. Byla jen otázka času, než se chytnou ostatní.
Lennon o koncertech v USA: Po posledním turné, kdy nám Ku Klux Klan pálil desky a mě měli za satanistu, jsme došli k závěru, že už je toho dost. Měl jsem strach, myslel jsem, že je to konec. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Přijal jsem nabídku Dicka Lestera a odjel točit film Jak jsem vyhrál válku. (V červenci 1966 všechny rozhlasové stanice v USA bojkotovaly hudbu Beatles jako reakci na Johnovu větu, že Beatles jsou slavnější než Ježíš - a na některé jeho další výroky o úpadku křesťanství na Západě. Ku Klux Klan i Dcery americké revoluce organizovaly protestní mítinky. John na naléhání B. Epsteina svou poznámku veřejně odvolal)
Lennon o seznámení s Yoko: Yoko měla výstavu (pozn. "Nedokončené obrazy a předměty" 9.11.1966) v londýnské Indica Gallery. Slyšel jsem, že stojí za to, a šel jsem tam. U vchodu byl bílej žebřík, z obrazu na stropě visel dalekohled. Vylezl jsem nahoru, vzal jsem dalekohled, stálo tam drobounké "ano". Bejt to "ne" nebo ... něco ošklivého jako "di do hajzlu" a tak, šel bych pryč, ale tohle bylo pozitivní. První výstava, která mi sdělila něco srdečnýho. Pohlédl jsem si zbytek a tak jsme se seznámili, ale dohromady jsme se dali až o 18 měsíců později.
Lennon o fantazii: Hodně mě ovlivnil surrealismus, přišel jsem na to, že má fantazie není šílenství. Psychedelická vize je pro mě skutečnost. Bylo to tak: můj syn nakreslil létající ženskou. Říkal, že je to Lucka na nebi s diamanty. A tak jsem napsal Lucy in the sky with diamonds. Album vyšlo a někdo si všiml, že iniciály jsou LSD. Radši jsem pak zkontroloval všechny písničky. Ostatní byly v pořádku. (Sgt. Pepper's lonely hearts club band vyšel 26. května 1967)
Sestřih z několika rozhovorů
Reportér: S Beatles jste se o politice nevyjadřovali. Na prvním americkém turné ...
Lennon: Epstein nechtěl, abysme mluvili o Vietnamu, ale podruhé jsme se už vzepřeli.
Reportér: Ptali se vás na to.
Lennon: Chovali jsme se jako v dobách, kdy se neslušelo, aby umělci říkali své názory.
Reportér: Johne Lennone, muži dekády, jaké naděje vkládáte do budoucnosti?
Lennon: Jsem plný optimismu, protože existujou lidi, s kterejma vyjdu. Nejsem cvok a nejsem sám. To bylo k osobním vztahům. Woodstock, Isle of wight, to je pozitivní. Když mám negativní myšlenky, je tu Yoko. Šedesátá léta, to bylo procitnutí po ránu. K večeři jsme ještě nedospěli. Nemůžu jen čekat, jsem rád, že v tom jedu. Bude to skvělý a bude toho ještě víc. Dělám to z lásky. Umění pro umění. Myslíte, že mě znáte a díky muzice mě kousek máte. Přitom tvrdíte, že mě Yoko drží na uzdě. Jděte do hajzlu. Nevíte, o co jde. Nejsem tu kvůli vám, ale kvůli sobě a jí.
Reportér: Chci se zeptat na vaši současnou tvorbu. Musíte uznat hlavně vy, Johne, že jste se odcizil lidem, kteří vás milovali. Myslím, že vám už nerozumějí.
Lennon: Začalo to, když jsem poznal Yoko. Lidi nemají rádi rozvody. Nemohli jsme to utajit. Všichni mají dojem, že se John pomátl. Ale zamiloval jsem se jako jiní, co se oženili v mladém věku. Jsme jen lidi. Nevadí nám kritika naší práce, ale v novinách psali, že Yoko je ošklivá. A to se nedělá, i kdyby to byla pravda. O tom se přece nepíše. Není ošklivá. A i kdyby byla ... Ošklivější lidi jsou podle nich 'atraktivní'. Ale k nám se chovají takhle. Yoko a já, když jsme spolu začali žít, věděli jsme, že budeme věčně v novinách, jako Richard a Liz a ostatní. Rozhodli jsme se, že toho využijeme k propagaci míru. A taky to mělo být trochu divadlo. Uspořádali jsme sedmidenní tiskovku v posteli. Nejdřív se jen hrnuli. Mysleli, že půjde o sex. Ale našli dva lidi, mluvící o míru. Mocné můžete porazit jejich vlastními prostředky, ale nevěřím na to. Věřím v Gándhího. Je to nenásilné, pozitivní ...
Reportér: Co je pozitivního na sezení v posteli?
Lennon: Nápady přitahujou. A to je v pořádku. Ať už protestujete proti životním podmínkám nebo proti situaci ve světě. Naše poselství se chytá.
Lennon a Yoko sedí v bílých úborech na posteli. Přichází kreslíř Al Capp.
Capp: Sem ten odpornej fašista. Říkáte, že jste strašně stydliví. A tohle ... (ukazuje obal alba Unfinished music no. 1: Two virgins - 1968 - kde jsou John a Yoko nazí)
Lennon: Znamená to, že nejsme stydliví?
Capp: Tohle udělají jen ti nejstydlivější (mává obalem).
Lennon: Stydliví se snad nesvlíkají?
Capp: Jestli tohle jsou dva stydliví lidi, tak nevím. Hnus.
Lennon: Myslíte, že je to hnus?
Capp: V žádném případě. Každý musí dokázat světu, že má ochlupení. (smích) Vy jste to udělali a já vám za to tleskám.
Yoko: I vy to můžete dokázat.
Capp: Necítím to tak, ale vy jste to tak asi cítili. Teď už svět ví. Největší příspěvek k osvětě a kultuře.
Lennon (jízlivě): Tak jste si všiml!
Capp: Je těžký si nevšimnout. V jedné písničce máte verš: "Není to lehký. Kam přijdu, tam mě chtějí ukřižovat" (cituje z papíru).
Lennon: Houby, je to: "Není to lehký, může to bejt pěkně zlý. Když na to přijde, ukřižujou mě. I tebe."
Capp: Tahle písnička nemluví za mě.
Yoko: Žijeme v jednom světě. Vy a já jsme spřízněni.
Capp: To pomyšlení se mi vůbec nezamlouvá. Bude mě to budit ze spaní. Říkejte to jemu ...
Yoko: To je vaše paranoia. Všichni jsou spřízněni.
Capp: To je věc vkusu.
Lennon: A jak jste to myslel?
Capp: V tom textu říkáte, že vás ukřižujou.
Lennon: Když to berete doslovně.
Capp: A jak jste to myslel?
Lennon: Ukřižovali by mě, vás a všechny ostatní.
Capp: Je tam: "Ukřižujou mě."
Yoko: Berete to doslova. Já jsem ty a ty jsi já.
Capp: Za mě nemluvte.
Lennon: Měl jsem tu drzost. Vyjadřuju se obecně.
Capp: Mluvíte sám za sebe.
Lennon: Jsem zástupcem lidstva, mluvím za všechny.
Capp: Nejsem součást lidstva, které zastupujete. Moje lidstvo je míň ochlupené. Vy máte svoje vlastní lidstvo.
Yoko: Všichni v téhle místnosti zastupujou lidstvo.
Capp: Mě ne. A nepíšete písničky pro mě.
Lennon: Ať to ví celá Kanada. Píšu hlavně pro vás.
Al Capp: Moje oblíbený písničky zpívá Kate Smithová.
Lennon: Proč děláte komiksy?
Capp: Pro peníze. Jako vy skládáte.
Lennon: Neděláme to pro peníze. Máme stejné důvody jako všichni. Mám zapotřebí nechat po sobě plivat lidi jako vy?
Capp: Nechat po sobě plivat! Byl jsem pozván. Nemáte vychování.
Lennon: A vy jo?
Capp: Jsem váš host.
Lennon: A já váš.
Capp: Nejste. Tohle je vaše ložnice.
Capp k Yoko: Vím proč chcete mír. Doma ho moc nemáte. Těšilo mě, madam Nu.
Lennon: Těšilo mě, Barabáši.
Lennon k rozchodu Beatles: Při Let it be jsme se už znali až moc. Nedělalo nám to dobře. Do té doby jsme věřili v to, co děláme. A najednou jsme už nemohli věřit. Nešlo to, zmizelo tvůrčí kouzlo. Bylo to falešný a to byl konec. Z té frustrace se zrodil nápad na koncert na střeše. Netušili jsme, že je to poslední společný koncert.
Lennon: Na prvních stránkách budu se slovem 'mír'.
Gloria Emersonová (reportérka New York Times): Zesměšnil jste se před některejma lidma.
Lennon: Když to zachrání nějaké životy ...
Emersonová: Žijete ve vzduchoprázdnu ... Myslíte si, že jste někomu zachránil život?
Lennon: Co vlastně víte o protestním hnutí?
Emersonová: Hodně. Jde o víc než vrátit řád. (Lennon vrátil Řád britského impéria)
Lennon: Jste snob.
Emersonová: A vy podvodník. Vzdejte se něčeho, co pro vás znamená víc.
Lennon: Ten řád mě obtěžoval. Tak jakýpak protest?
Emersonová: Ta velká mírová kampaň. Propagoval jste jen sebe.
Lennon: Máte radši maloměšťácký gesta? Manifesty přiblblých intelektuálů? Nikdo je nečte.
Emersonová: Obdivovala jsem vás. Staré Beatles.
Lennon: Bejval jsem takovej vtipnej ... Ale vyspěli jsme. Vy ne.
Lennon k fanouškovi, který osaměle tábořil na zahradě jeho sídla Tittelhurst: Nepleť si písničky s vlastním životem. Může to souviset jako ledacos jinýho. Jsem normální chlap, co píše písničky.
Host: Chtěl jsem tě poznat, abych věděl ...
Lennon: Co?
Host: Že to všechno sedí.
Lennon (ironicky): Všechno sedí, když seš zfetovanej.
Host: Zpíváš: "To břímě si poneseš pěkně dlouho."
Lennon: To zpívá Paul. Ale bylo to o nás všech.
Host: Vyzařuješ všechno, co jseš, vším pronikneš.
Lennon: To jsem si hrál se slovama. Dělá to i Dylan a ostatní. Vezmeš slova a dáváš je dohromady, zkoušíš, jestli z toho něco vyleze. Někdy jo. Moje poslední album bylo probuzení ze sna. Můžeš prosnít celej život a najednou je konec.
Host: Myslels při tom na někoho? Třeba na sebe?
Lennon: Je to jako o někom, koho znáš. Při milostný písničce myslím na sebe a na Yoko. Říkám si: "Dneska jsem se dobře vysral a tak a miluju tě, Yoko." Zpívám o sobě a o svým životě. Když to pasuje na životy ostatních, tak fajn ...
Lennon o drogách: Nemá smysl lidém říkat neberte je. Církev také říká nepijte a nesouložte. Nic vám v tom nezabrání, ale my jsme si to prožili. Není nad abstinenci. Ale potřebujete naději a tu máte jen v sobě.
Lennon o Seanovi: Sean se narodil 9. října jako já. Jsme dvojčata. Vždycky jsem byl rád doma jako většina muzikantů. Teď jsem se tam uzavřel a začal jsem myslet jinak. Na muziku jsme zapomněl. Kytara visela nad postelí. Za pět let jsem ji nesundal.
Sean Lennon o otci: To, že můj otec nechal muziku, aby mě mohl vychovávat, mi dělá dobře. Jeho muzika jsem byl já. Ani jsem nevěděl, že byl v Beatles, dokud jsem neviděl Žlutou ponorku. Svitlo mi, zeptal jsem se a on řekl: "Jo, to jsou Beatles. Byl jsem jeden z nich. Ale teď jsem s tebou."
Lennon o ústupu ze slávy, 1980: Někdy se mě zmocňovala panika. Už jsem nebyl v Billboardu ani ve Studiu 54. Neexistoval jsem, ale dalo se bez toho žít. Jako když mi bylo patnáct. Nemusel jsem skládat. A najednou to šlo lehce. Písničky z Double fantasy vznikly za tři týdny.
Lennon o svém druhém dechu: Když jsem zpíval a pracoval s ní, myslel jsem na své vrstevníky. Zpíval jsem jim. Tady jsem. Jak se máte? Co vaše lásky? Zvládli jste to? Sedmdesátá léta byla otrava. Udělejme z osmdesátých něco lepšího ... Dokud žijem, je naděje. Dělám pořád tutéž práci. A do smrti nepřestanu. Mám ještě dost času.
Yoko o zlé předtuše: Bála jsem se o něj. Říkala jsem mu: Jsme přetažení. Potřebuješ si odpočinout. Měli byste jet se Seanem na Bermudy. Odpověděl: "Tentokrát ne. Nepojedu bez tebe, ať se děje co se děje." A pak se to stalo.
Sean o ztrátě otce: V prvních letech po jeho smrti jsem brečel, kdykoli jsem slyšel jeho hudbu. Už je to dobrý. Nejvíc mi vadí, že tu není.
Julian o tomtéž: Mezi námi už nestála žádná zeď. Vždycky mezi náma něco bylo, ale pak už šlo říci: "Můžu za tebou přijet?" Je těžké popisovat city. Musel jsem se s tím vyrovnat. Zrovna teď, když jsme se tak sblížili.
Yoko o písni Imagine: V Imagine vykrystalizoval jeho sen o světě. Jeho idealismus. Přesně to chtěl sdělit světu.
Dokumentární film Imagine natočil v roce 1988 Andrew Solt pro společnost Warner Brothers. Použil 36 Lennonových skladeb (nebo písní Beatles). Soltův tým měl k dispozici asi 330 hodin filmového materiálu - včetně soukromého archívu Yoko Ono. Do Československa se film dostal na videokazetách díky společnosti Warner Home Video, která jej opatřila českými titulky.
(Sestavil Vladimír Vlasák - Rock&Pop) |
|
Úterý, 01 Říjen 1991 00:00 |
Jak naložit s budoucností, když už se člověk stal legendou? Když se zeptáte Paula McCartneyho, jeho "cockney" akcentu nebudete vůbec rozumět. Nevadí, protože odpověď najdete v hudbě, rozléhající se gotickou liverpoolskou katedrálou, v jeho novém oratoriu.
Konečně revanš od jara 1970, kdy tisk oznámil, že se Beatles rozcházejí, což byl zároveň i definitivní konec optimisticky swingujících šedesátých let. Adieu, zlatý věku Broučků! Už ne skupina, ale jen čtyři kluci. Fanoušci stojí před rozhodnutím: Paul McCartney nebo John Lennon; ještě nedávno bratři, dnes nepřátelé.
A prosadil se John. Z těch čtyř to byl on, kdo si přál rozchod, takže na něj byl nejlépe připraven. Paul, se svými traumaty z rozchodu, se dal na heroin. Každý z nich hledá, jak dál. John má Imagine - Guru přicházející generace. Paul se vzdává drogových rájů, skládá pro sebe, spolupracuje se Stevie Wonderem, s Michaelem Jacksonem. Některé jeho singly se vyšplhaly na příčky Top-50, Johna ale nikdy nedohnal. - Velká část Johnových uměleckých kreací, které považoval za vlastní, byla v podstatě ovocem Paulovy práce (říká Linda McCartney), Paul mohl tehdy těžko vylézt na ulici a řvát to já jsem přišel na tohle, a tohle, to byl můj nápad.
Paul je bez šance. Pořád zůstává jenom jedním ex-Beatle. Píše, ale jeho písně se nestávají kultem, píše texty, ne hesla. A pak - neproducíruje se nahý s Lindou na obalech svých desek. Je to opravdický Brit. Rodina, tradice, diskrétnost...
A pak, nečekaný rána: John je zavražděn nějakým maniakem, Paul žije dál. John je legendou 20. století, v očích svých fanoušků pořád roste, vzpomínky na něj je nikdy neopustí. I po deseti letech je Johnova památka stále živá. Slzy. Nadšení.
Co zbývá Paulovi? Dělat pop-music? Jakkoli jsou jeho alba kvalitní, proti legendě nic nezmůžou... Proti Yesterday. Proti liverpoolským bláznivinám. Film? Jeho pokus "Give my regards to Broad Street" (Pozdravujte Broad Street) byl vyložená katastrofa. Tím hůř pro našeho ex-Beatle.
Ale! Najednou je tu americký skladatel Carl Davis, bývalý dirigent Královské filharmonie zmírajícího Liverpoolu. Orchestr chtěl nějak šokovat publikum na oslavu svých 150. narozenin. Proč to nezkusit s muzikou McCartneyho? Tahle Carlova myšlenka všechny okouzlila.
- Navrhl jsem mu to na večírku u něj doma. Nejdřív rozhodně odmítl. Ale pak, když jsme se loučili, začal o tom sám znovu: "Celkem se mi ten nápad líbí, ale víte, já neumím číst noty." Nevadí.
Pracuje dva roky bez ustání. Libreto, ve kterém je příběh dítěte narozeného za války, a k tomu sbor a orchestr. Hymna rodiny a jednoduchosti. (Tomu se říká oratorium, napovídá Carl Davis.) Nakonec z toho je "Paul McCartney Liverpool Oratorio". Premiéra v pátek 28. června.
Ztracený mezi dvěma tisíci těch, kdo chtěli vidět jeho znovuzrození. Paul sní. O Holywood Bowl, kde měli Beatles v roce 1964 svůj nejslavnější koncert.
O svém dětství. Sní. Šťastný a dojatý, jako malý kluk, tenkrát, když ho odmítli přijmout do sboru, protože neuměl noty.
(Vlasta) |
|
|
Byl to údajně právě on, kdo po téměř čtvrtstoletí neshod přinutil zbylé tři členy skupiny - Paula McCartneyho, George Harrisona a Ringa Starra, aby se znovu sešli. Jen jeden ze slavných Beatles nemohl do nedávno zrekonstruovaného studia přijít. John Winston Lennon by se v roce přezdívaném hudebními novináři na celém světě beatlesovský dožil pětapadesáti let.
Členové skupiny Beatles strávili v Abbey Road několik hodin. Nejprve si prý společně nostalgicky zavzpomínali, co všechno v těchto dnes už legendárních zdech prožili. Pak si prohlédli supermoderní vybavení, o jakém se jim mohlo v době, kdy zde tvořili, jen zdát, a setkali se s hercem Melem Gibsonem, jenž tady zrovna shodou náhod natáčel svou první hudební nahrávku pro animovanou disneyovku Pocahontas. Nakonec si zazpívali píseň Free as a bird, která otevírá velkolepý projekt Beatles Anthology, jehož propagační kampaň v těchto dnech právě vrcholí.
V pondělí 20. listopadu minulého roku se fanoušci Beatles konečně dočkali. Firma Appel otevřela definitivně archívy a vydala první ze tří kompaktních disků s celkem 125 skladbami včetně několika, jež širší publikum ještě nezná. V těchto týdnech také vrcholí nebývalá multimediální reklamní kampaň, jejíž hlavní součástí je kromě zmíněné Beatles Anthology především šestihodinový televizní seriál (a jeho rozšířená desetihodinová verze na videokazetách). Obsahuje dosud nezveřejněný filmový materiál z historie Beatles - například poslední společné fotografie skupiny nebo záběry Paulovy manželky Lindy z dovolené v Indii.