Kontakt

Copyright Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
1996-2024

Seznam článků

Tento rozhovor s Johnem Lennonem jsem vedl začátkem prosince 1970 v newyorské kanceláři jeho obchodního manažera, vysoko nad každodenním dopravním ruchem, který vládne na Broadwayi v místech největšího soustředění hudebního byznysu. Seděli jsme s Yoko víceméně izolováni v konferenční místnosti, jejíž stěny byly obloženy masivními panely ořechového dřeva.

Yoko s námi velmi aktivně spolupracovala, tu a tam doplnila nějaké slovo, a když se objevila jakákoli nepřesnost, snažila se o její nápravu. Protože Yoko je stejně jako my ostatní příznivcem Johna Lennona, nedokázala také občas potlačit smích, jejž vyvolával Johnův nakažlivý humor, stejně jako respekt před některými jeho nápady či prohlášeními. Velmi dobře chápe starou dobrou beatlemanii a rozumí jí.

Tak jako je tomu u všech událostí a výroků, jež patří do určitého období, je i tento rozhovor poznamenán módními záležitostmi a náklonnostmi poplatnými své době – očividnými příkladem jednoho takového výkřiku, který byl později zavržen a kritizován, je dr. Arthur Janov.

A mám dojem, že i John měl při našem interview podobný pocit. Občas prohodil něco v tom smyslu, že on sám je také jen člověk, který moc mluví a prochází mnoha změnami, opouští řadu svých předchozích prohlášení a teorií a dál se o ně nestará. Tak už to bývá s dozrávajícím umělcem, že neustále hledá nové cesty a nápady. V tomto rozhovoru byl John poprvé od rozpadu Beatles tak sdílný a doslova ze sebe všechno, anebo téměř všechno, vychrlil. Poprvé tak odhalil spoustu neznámých skutečností. Bez ohledu na to, že později mnohé ze svých výroků a názorů pozměnil či vyslovil jinak, je tento rozhovor dodnes možné považovat za stanovisko ke konci Beatles (protože John byl vedoucím skupiny) a za výpověď o Johnovi jako umělci. Můžeme jej považovat jak za historii, tak za odhalení. Některé části interview, zejména pokud jde o faktický materiál, jsem doplnil po telefonickém rozhovoru, který jsem měl s Johnem v době Vánoc.

Původně jsem tento rozhovor chtěl doplnit ještě o další debaty, čímž by celé vzpomínání dostalo komplexnější podobu, ale John postupně ztrácel zájem. Takže to, co tu předkládáme, je interview, tak jak se událo, jen s menšími retrospektivními a redakčními úpravami.

John mi rozhovor poskytl především jako splnění svého osobního závazku (a částečně také jako součást reklamy pro sólové album John Lennon/Plastic Ono Band v té době uváděné na trh) po asi dvou nebo třech letech našich vzájemných styků, jež začaly otištěním fotografické série Two Virgins v Rolling Stone (23. prosince 1968). Následoval Johnův článek o torontském mírovém festivalu (16. dubna 1970) a posléze dvouhodinová schůzka s Yoko v jejich domě v Ascotu, kdy John odmítl sejít z prvního patra dolů a setkat se se mnou, protože byl, jak řekla Yoko, „příliš paranoidní“.

Nakonec jsme se po mnoha telefonátech konečně sešli v červnu 1970. John tehdy spolu s Yoko navštívil dr. Janova, který žil v Los Angeles. Přitom se zastavili v San Francisku. Moje žena Jane a já jsme s nimi strávili víkend a trochu jsme jim ukázali město. Společně jsme zašli na odpolední představení do prázdného kina, kde promítali filmový dokument o rozčarování a rozchodu Beatles nazvaný Let it be. Po jeho skončení jsme byli všichni – ať už jako přímí účastníci, nebo vášniví fanoušci – poněkud naměkko.

Asi o pět měsíců později jsem se s Johnem a s Yoko setkal v New Yorku, abychom konečně dali dohromady jeho vzpomínky na roky s Beatles.

John Lennon je jedním z největších umělců moderní doby. Rozhovor má svoje chyby, ale je obrazem svého protagonisty: vzpomínáním jedné z nejpopulárnějších osobností populární hudby.

Jann S. Wenner, San Francisco, 1971



Hele, ty si děláš poznámky a tak.

Jo.

Hm, musíme to udělat pořádně, co? Budu si přitom čmárat na papír. Než se dostaneš přes začátek, uklidní mě to. Čím začneme? Nestyď se.

Nestydím se. Máš radost z vašeho nového alba?

Ano. Mám z něj velkou radost. Ale je spousta věcí, který bych chtěl zlepšit.

Jako co třeba?

Hodně jsem se na tomto albu po všech stránkách naučil. Dřív to bylo jednodušší, protože tu vždycky byli George a Paul a poslouchali jsme to společně, takže jsem nemusel nad každým jednotlivým zvukem tak přemýšlet. Naučil jsem se pár věcí o basech na jedný stopě nebo na druhý. Některý technický záležitosti mě rozčilovaly, ale s pojetím a celkovým vyzněním jsem spokojený. Kdybych se pouštěl do podrobností, přivedlo by mě to k šílenství. Ale líbí se mi, jinak bych ho nepustil ven.

Necháváš se při nahrávání vést spíš pocitem, nebo dokonalostí zvuku?

No, mám rád oboje, ale řídím se spíš pocitem. Většina věcí se nám povedla hned napoprvé a mnohdy jsem zároveň hrál i zpíval. Já totiž dost nesnáším...

Playbacky?

Když se nejdřív nahrává spodek, to jsem za starých časů dělávali dost často. Ale taková nahrávka je vždycky mrtvá. Zní to jako vyčichlí Beatles nebo mrtvá studiová věc. Něco z toho byly druhý pokusy a tak

Na začátku jsou zvony. Proč?

No, díval jsem se na televizi, jako obvykle, když jsem v Kalifornii. Dávali zrovna nějaký starý horor. Zaslech jsem zvony, který mi připadaly, že je to ono. Ale nejspíš to bylo něco jinýho, protože v nahrávce jsme použili jiný zvony, který jsme zpomalili. Okamžitě mě napadlo: Takhle by měla začínat Mother. Věděl jsem, že Mother bude první skladba.

Říkáš, že jsi většinu alba napsal v Kalifornii?

Hm, spoustu věcí. Ale Mother a Isolation jsem napsal v Anglii, v Kalifornii jsem je jen dokončil. Musíš mě víc tlačit, když chceš podrobnosti – jinak na to zapomenu. Look at me jsem napsal někdy v době, kdy jsme natáčeli dvojalbum Beatles, ale nikdy jsem ji úplně nedokončil. Mám ještě v šuplíku pár takových písní.

Řekl jsi, že to mělo být první prvotní album.

Kdy jsem to řek?

V Kalifornii. Už si to nemyslíš?

Ne, nezměnil jsem názor, prvotnost je totiž jako další zrcadlo, víš, a já jen...

Y: Protože on chce být, stejně jako každý jiný umělec, skutečně upřímný k sobě a ke svým deskám. Místo toho, aby jen slepil dohromady něco, co je trochu zajímavé, jde do toho celý, dává do toho celý svůj život. Jako když odjel do Indie a studoval u Maharishiho.

J: Je to, jako když spisovatelé odjíždějí do Singapuru, aby tam nasáli atmosféru. Takže kdekoli jsem... je to svým způsobem prvotní album... ale je Georgeovo album (All things must pass) prvním albumem ovlivněným Gítou? Takhle důležitý to totiž je.

Y: Prvotní výkřik je jako zrcadlo a on se díval do zrcadla.

Pojď si chvíli povídat o Arthuru Janovovi. Když jsi přijel do San Franciska, chtěl jsi dělat reklamu jeho prvotní křikové terapii. Chtěl jsi říct: „Tohle je to pravé.“

No, myslím, že na počátku týhle terapie lidi něčím takovým procházejí, protože člověk je tak ohromený tím, co zjišťuje sám o sobě, že si myslí, to tedy je rozhodně něco. Protože se to děje jemu, tak si říká, že se to určitě stalo poprvý. Byl jsem toho prostě plný. A druhá věc je, že prostě potřebuju mít nějaký důvod, abych někam jel, jinak mě to moc znervózňuje. Tak jsem sám sebe oblafnul a přijel do San Franciska (smích) a navštívil tě. A měl jsem cíl: chtěl jsem něco propagovat... Pak jsme si mohli sednout a popovídat si. Tak to bylo. Ale pořád ještě si myslím, že ta terapie je skvělá, jen s tím nechci dělat takový poprask, jako byl s Maharishim. Měl jsi pravdu, když jsi mi řek: „Zapomeň na reklamu.“ A proto o tom ani nechci moc mluvit. Když někdo ví, že jsem to dělal, a když se o tom bude chtít něco dovědět, tak se to doví. Jinak z toho zase bude humbuk.

Jo. Takže už nemáš pocit, že tohle je to jedině správné, ale prostě jen jedna z řady terapií...

Nevím, protože o žádný jiný terapii nic nevím. Nemyslím, že by na mě cokoli jinýho tak dobře zapůsobilo.

A taky jsme s tím samozřejmě ještě neskončili, pokračujeme, děláme to skoro denně. Jediný rozdíl je, že jen nechci, aby se to nějak dál nafukovalo, protože mi to vadí. Stručně řečeno prvotní křiková terapie nám dovoluje uvědomovat si pocity neustále, a ty pocity člověka většinou přimějou k pláči. To je všechno. Předtím jsem věci necítil, byl jsem zablokovaný. A když se pocity dostanou ven, tak člověk pláče. Je to opravdu tak prostý.

Myslíš si, že ses díky zkušenostem z terapie stal lepším zpěvákem?

Ale ne.

Myslíš, že tvůj zpěv je na tomhle albu lepší?

No, pravděpodobně je lepší, protože jsem se celou tu dobu věnoval jen sobě. Když nahrávám doma, jsem fakt dobrý (smích). Ale tentokrát to bylo moje album. Před Georgem a Paulem jsem býval trochu nesvůj, protože se všichni moc dobře známe: „Hm, on se pokouší být jako Elvis!“ a podobně. Jsme jeden k druhému trochu nadměrně kritičtí, hodně jsme se navzájem brzdili. Teď jsem ale měl Yoko a Phila (Spectora), každého zvlášť i dohromady, který mě mají rádi, jo, takže můžu hrát líp. A uvolnil jsem se. Mám teď studio doma a myslím, že příště to bude lepší, protože mě to tolik neomezuje, jako když jsem musel jezdit do EMI. Tak to je. Uvolněnost při zpěvu písně Cold turkey jsem dosáhl experimentováním při zpěvu s Yoko – ona totiž svoje hlasivky vůbec neomezuje.

Na tom albu se píše, že Yoko dělala „vítr“.

Jo. No hrála vítr. Hrála atmosféru.

Y: Motala jsem se tam.

J: Ne, nemotala se tam, má ucho pro hudbu a dokáže produkovat rokenrol. Dokáže mi dělat producentku, což taky u některých nahrávek dělala, když Phil dřív nemoh. Nechci začít vykládat, že ona dělala tohle a on tamto. Člověk se nemusí narodit s rockem v krvi, aby ho dokázal cítit. Ona pozná, kdy basy znějí dobře a kdy je někdo mimo rytmus a kdy zvukař... Má s ním trochu problémy, protože zvukař si myslí: Kdo to, sakra, je – co ta o tomhle ví?

Píseň Dělnický hrdina (Working class hero) zní trochu jako jedna z raných Dylanových věci.

Hm, každý, kdo zpívá s kytarou a zpívá o něčem závažným, bude znít trochu jako Dylan. Já jím vždycky budu ovlivněný, protože je to jediný druh folku, který jsem kdy poslouchal. Nikdy jsem neměl rád ty sladký Judy Collinsový a (Joan) Baezový a jim podobný. Takže jediná folková hudba, kterou znám, jsou ty hornický písně z Newcastlu. Anebo Dylan. Takže tím způsobem jsem ovlivněný, ale mně to nikdy jako Dylan neznělo. Tobě se zdá, že jo?

Jen nástroje... to brnkání akustické kytary.

Ale to je jediný způsob, jak to hrát, prostě jedeš džing-džing-a-džing-džing. Nikdy jsem ho neposlouchal tak zaujatě, víš?

Co znamená 5. listopad?

V Anglii toho dne vyhodili do vzduchu Parlament. Slavíme to každoročně pátýho listopadu ohňostroji. Bylo to jen taková improvizace. Zkoušeli jsme to asi potřetí a začínalo to znít jako Frankie Laine – když zpíváš (zpívá) „remember, remember, the fifth of November“ (pamatuj, pamatuj na 5. listopad). Pak jsem se na to vykašlal a jeli jsme dál asi sedm nebo osm minut. Bylo to improvizace, takový blbinky. Pak jsem to ale odstřih a přidal výbuch, protože to byl bezva fór. Slyšels někdy o Guyi Fawkesovi?

Guy Fawkes, to je ten, co se slaví Den Guye Fawkese?

Jo, ten. Myslel jsem, že by to byl gól, kdybysme vyhodili do vzduchu Parlament (smích).

Vadí ti někdy, když posloucháš album a uvědomíš si, jak je to osobní?

Ne – někdy mi při poslechu něco vadí, ale to jde spíš o náš výkon nebo o hudbu nebo o téma. A někdy ani to ne. Měním se každý den. Těsně předtím než album vyjde, to nemůžu doma poslouchat ani hrát. Ale pár měsíců předtím to klidně zahraju komukoli. Pořád se to mění. Někdy něco poslouchám, co já vím, třeba Buddy Hollyho nebo kohokoliv, a někdy mi ta deska zní dvakrát tak rychle než další den. Zažils to někdy se singlem? Já to míval, třeba u Hound dog. Jeden den mi to připadalo hrozně pomalý a jindy strašně rychlý. Ale je to jen otázka nálady, mých pocitů, způsobu, jakým zrovna poslouchám. To všechno na to může mít vliv. Právě tady musíš mít dost umělecký soudnosti na to, abys řek: „Jo, tohle je ta pravá nahrávka a tohle ne.“ Musíš se rozhodnout, kde to zní dobře.

Jaké je tvoje pojetí bolesti?

Nevím, co tím myslíš.

Píseň God (Bůh) začíná slovy: „Bůh je pojem, kterým poměřujeme svou bolest.“

Naše bolest je bolestí, kterou neustále procházíme. Rodíme se v bolesti a bolest nás provází po většinu života. Podle mě čím větší je bolest, tím víc bohů potřebujeme.

O Bohu jako míře bolesti existuje strašlivá spousta filozofické literatury.

Hm, o tom jsem nikdy neslyšel. Chápej, to byl můj vlastní objev. Nevím, kdo o tom psal nebo co někdo jiný řek. Já jen vím, že to je to, co vím já. Zajímavý.

Y: Ty jsi to prostě cítil.

J: Jo, já to cítil, víš? A když jsem to cítil, bylo to, jako by mě ukřižovali. Takže teď vím, o čem je řeč.

Jaký je rozdíl ve stylu produkce George Martina a Phila Spectora?

No, George Martin – já nevím. Víš, některý naše desky, jako třeba bílý dvojalbum, George Martin ve skutečnosti neprodukoval. Nevím, jestli je to běžný nebo ne, ale nevzpomínám si, že by to dělal. Na to, co dělal v počátcích, si vzpomínám.

A co dělal?

Zařizoval. Když chtěl Paul použít housle nebo něco takovýho, on mu to zařídil. Jako v In my life (Za mého života) je alžbětinský klavírní sólo. Tak takový věci dělal. Řek jsem třeba: „Mělo by to znít nějak jako Bach, můžeš tam nahrát dvanáct taktů?“ A taky nám pomoh naučit se trochu komunikovat, mluvit s hudebníkama. Protože já jsem hodně plachý a ze spousty důvodů jsem neuměl moc vycházet s muzikantama. Vadilo mi, když jsem se musel postavit před dvacet chlápků a vysvětlovat jim, co mají dělat. Protože byli stejně většinou k ničemu. Takže až na ty první roky jsem s tím nemusel mít moc společnýho. Dělal jsem to sám.

Proč teď využíváš Phila místo George?

Hm, to není místo George Martina. Nevyužívám nikoho. Nemám proti Georgeovi Martinovi nic osobního, on jen není – víc zapadá do Paulova stylu hudby než do mýho.

Přispěl Phil něčím zvláštním?

Phil – ano, ano. Tu a tam ho slyšíš. Nic mimořádnýho, jen ho prostě slyšíš. Podle mě je Phil skvělý umělec. Ale stejně jako všichni velký umělci je i on velmi neurotický. Udělali jsme s Yoko pár dobrých nahrávek, ona mě pořád postrkuje do dalších oblastí a tak. Nějak jsme ale začali ochabovat a Phil přišel a vnes do toho nový život, protože my jsme byli nějak těžkopádný. Udělali jsme pár věci a radost z nahrávání nám trochu zevšedněla.

Co si myslíš o albu jako celku?

Myslím, že to je to nejlepší, co jsem kdy udělal. Myslím, že je to realistický obraz mý vlastní osoby, jak se vyvinula od In my life, I'm a loser, Help! a Strawberry fields. To všechno byly osobní nahrávky. Vždycky píšu o sobě, nemám totiž moc rád psaní písní ve třetí osobě, o lidech, který žijou v panelákách a tak. Mám rád hudbu v první osobě. Ale kvůli různým trablům jsem psával vyloženě o sobě jen tu a tam. Teď jsem ale napsal všechno o sobě, a právě proto se mi to líbí. Jsem to já a nikdo jiný. Proto to mám rád.

Je v tom upřímnost...

Je to opravdový, víš. Je to o mně, nic jinýho ani pořádně neznám. Jediný opravdový věci, který jsem kdy napsal, jsou Help! a Strawberry fields. Moh bych jich jmenovat víc, ale takhle najednou si nevzpomenu. Svoje nejlepší písně jsem si vždycky považoval. Ty jediný jsem opravdu napsal z vlastní zkušenosti, nepromítal jsem se do nějakých situací a nesnažil se o nich psát hezký příběhy, to mi vždycky připadalo falešný. Občas jsem to ale musel dělat, protože bylo třeba, abych udělal tolik věcí, a býval jsem občas tak zaneprázdněný, že jsem dokonce nemoh přemýšlet ani o sobě.

Na tomto albu není prakticky nic vymyšleného...

Ne. Protože nic takovýho jsem v hlavě neměl. Nejsou to žádný halucinace.

Není tam žádné „novinové taxi“...

Ne, tehdy jsem vědomě psal poezii, a to jsou verše uvědomující si sama sebe. Ale verše na tomhle albu jsou lepší než cokoliv, co jsem udělal předtím, protože to není sebereflexní tímhle způsobem. Měl jsem s psaním míň problémů než kdykoliv předtím.

Y: Nejsou to žádné kecy.

J: Jo, žádný kecy.

Ta hudba je velmi jednoduchá a úsporná...

Hm, vždycky se mi líbil jednoduchý rock. V Anglii teď právě letí jedna skvělá věc, I hear you knocking. A líbil se mi i Spirit in the sky, který bodoval před několika měsíci. Vždycky jsem měl rád jednoduchý rock, nic jinýho. Byl jsem ovlivněný LSD jako celá generace a z toho vzešlo moje psychedelický období, ale rokenrol mám doopravdy rád. V rocku se nejlíp sám vyjadřuju. Měl jsem pár nápadů, jak udělat s Mother to či ono, ale klavír to za tebe všechno udělá a zbytek už domyslíš. Myslím, že doprovod (na mé desce) je stejně komplikovaný jako doprovod na jakýkoli jiný desce, jakous kdy slyšel. Když budeš poslouchat, uslyšíš to. Každý muzikant ti to poví, stačí prostě zahrát tón na klavíru a je v tom spousta harmonie. Tak to tam je. Kruci, nic jinýho to nepotřebuje.